Tikkun: Ukrajina – nejnovější neoconská katastrofa
Autor Jeffrey Sachs | 29. června 2022
Válka na Ukrajině je vyvrcholením 30letého projektu amerického neokonzervativního hnutí (neocon hnutí). Bidenova administrativa je nacpaná stejnými neocony, kteří bojovali americké války v Srbsku (1999), Afghánistánu (2001), Iráku (2003), Sýrii (2011), Libyi (2011) a kteří se poté snažili vyprovokovat Rusko k invazi na Ukrajinu. Akce neoconů jsou jednou z nehojících se katastrof, přesto jimi Biden osadil svůj tým. Výsledkem je, že Biden směřuje Ukrajinu, USA a Evropskou unii k dalšímu geopolitickému debaklu. Pokud má Evropa nějaké porozumění pro situaci, odpoutá se od těchto neúspěchů zahraniční politiky USA.
Neokonzervativní hnutí vzniklo v 70. letech kolem skupiny veřejných intelektuálů, z nichž několik bylo ovlivněno politologem Leo Straussem z Chicagské univerzity a klasicistou z Yaleské univerzity Donaldem Kaganem. Mezi neoconské vůdce patřili Norman Podhoretz, Irving Kristol, Paul Wolfowitz, Robert Kagan (syn Donalda), Frederick Kagan (syn Donalda), Victoria Nuland (manželka Roberta), Elliott Abrams a Kimberley Allen Kagan (manželka Fredericka).
Hlavním poselstvím neokonzervativců je, že USA musí mít převahu ve vojenské síle v každém regionu světa a musí čelit rostoucím regionálním mocnostem, které by jednoho dne mohly zpochybnit globální nebo regionální dominanci USA, především Rusko a Čínu. Za tímto účelem by americká vojenská síla měla být předem rozmístěna na stovkách vojenských základen po celém světě a USA by měly být připraveny vést války dle vlastního výběru. Spojené národy mohou Spojené státy používat pouze v případě, že jsou pro účely USA užitečné. Tento přístup poprvé vyjádřil Paul Wolfowitz ve svém návrhu Směrnice obranné politiky (DPG) napsané pro ministerstvo obrany v roce 2002. Návrh požadoval rozšíření bezpečnostní sítě pod vedením USA do střední a východní Evropy navzdory výslovnému příslibu německého ministra zahraničí Hans-Dietricha Genschera, který v roce 1990 prohlásil, že po sjednocení Německa nebude následovat rozšiřování NATO na východ. Wolfowitz se také zastal amerických válek a hájil právo Ameriky jednat nezávisle, dokonce i samostatně, v reakci na krize, které se týkají USA. Podle generála Wesleyho Clarka Wolfowitz Clarkovi již v květnu 1991 jasně řekl, že USA povedou operace pro změnu režimu v Iráku, Sýrii a dalších zemích bývalých sovětských spojenců.
Neoconi prosazovali rozšíření NATO o Ukrajinu ještě předtím, než se to stalo oficiální politikou USA za George W. Bushe mladšího v roce 2008. Členství Ukrajiny v NATO považovali za klíč k regionální a globální dominanci USA. Robert Kagan vysvětlil neokonzervativní záležitost rozšíření NATO v dubnu 2006:
„Rusové a Číňané nevidí v „barevných revolucích“ bývalého Sovětského svazu nic přirozeného, pouze převraty podporované Západem, jejichž cílem je prosadit západní vliv ve strategicky důležitých částech světa. Mýlí se? Mohla by úspěšná liberalizace Ukrajiny, inspirovaná a podporovaná západními demokraciemi, být něčím jiným, než předehrou k začlenění tohoto státu do NATO a Evropské unie – zkrátka k expanzi západní liberální hegemonie?“
Kagan uznal hrozivé důsledky rozšíření NATO. Cituje jednoho odborníka, který řekl: „Kreml se se vší vážností připravuje na ‚bitvu o Ukrajinu‘.“ Po pádu Sovětského svazu měly USA i Rusko usilovat o neutrální Ukrajinu jako předvídatelný nárazník a bezpečnostní ventil. Namísto toho neoconi chtěli „hegemonii“ USA, zatímco Rusové zahájili bitvu částečně v obraně a částečně také ze svých vlastních imperiálních nároků. Cítíme jisté echo krymské války (1853-6), kdy se Británie a Francie snažily oslabit Rusko v Černém moři po ruském tlaku na Osmanskou říši.
Kagan napsal článek jako soukromá osoba, zatímco jeho manželka Victoria Nulandová byla velvyslankyní USA při NATO za George W. Bushe, Jr. Nulandová je neocon par excellence. Kromě toho, že působila jako Bushova velvyslankyně při NATO, byla Nulandová v letech 2013-17 náměstkyní ministra zahraničí Baracka Obamy pro evropské a eurasijské záležitosti, kde se podílela na svržení proruského prezidenta Ukrajiny Viktora Janukovyče, a nyní působí jako Bidenova náměstkyně ministra zahraničí, která řídí politiku USA vis-à-vis válce na Ukrajině.
Neokonzervativní výhled je založen na prvořadém falešném předpokladu: že americká vojenská, finanční, technologická a ekonomická převaha umožňuje diktovat podmínky ve všech oblastech světa. Je to pozice jak pozoruhodné arogance, tak pozoruhodného pohrdání důkazy. Od 50. let 20. století byly USA zablokovány nebo poraženy téměř ve všech regionálních konfliktech, kterých se účastnily. Přesto v „bitvě o Ukrajinu“ byli neoconi připraveni vyvolat vojenskou konfrontaci s Ruskem rozšířením NATO přes vehementní námitky Ruska, protože vroucně věří, že Rusko bude poraženo americkými finančními sankcemi a výzbrojí NATO.
Institut pro studium války (ISW), neokonzervativní think-tank vedený Kimberley Allen Kaganem (a podporovaný Who’s Who z dodavatelů obrany, jako jsou General Dynamics a Raytheon), nadále slibuje ukrajinské vítězství. Ohledně postupu Ruska nabídla ISW typický komentář: „Bez ohledu na to, na kdo ovládá město Severodoněck, ruská ofenzíva na operační a strategické úrovni pravděpodobně vyvrcholí, což Ukrajině dá šanci obnovit svou operační úroveň protiofenzívy k zatlačení ruských sil zpět.“
Skutečnosti na místě však naznačují opak. Ekonomické sankce Západu měly minimální negativní dopad na Rusko, zatímco jejich „bumerangový“ účinek na zbytek světa byl velký. Schopnost USA zásobovat Ukrajinu municí a zbraněmi je navíc vážně limitována omezenou výrobní kapacitou Ameriky a drhnoucími dodavatelskými řetězci. Průmyslová kapacita Ruska samozřejmě převyšuje kapacitu Ukrajiny. Ruské HDP bylo před válkou zhruba 10x vyšší než ukrajinské a Ukrajina nyní ve válce velkou část své průmyslové kapacity ztratila.
Nejpravděpodobnějším výsledkem současných bojů je, že Rusko získá velkou část Ukrajiny, přičemž Ukrajinu možná přijde nebo téměř přijde o přístup k moři. V Evropě a USA vzroste frustrace z vojenských ztrát a stagflačních důsledků války a sankcí. Následné efekty by mohly být zničující, pokud se v USA k moci dostane pravicový demagog (nebo v případě Trumpa se k moci vrátí), slibující obnovit zašlou vojenskou slávu Ameriky prostřednictvím nebezpečné eskalace.
Místo riskování této katastrofy je skutečným řešením ukončit neokonzervativní fantazie z posledních 30 let vrátit a Ukrajinu a Rusko k jednacímu stolu, přičemž se NATO zaváže rezignovat na rozšíření na východ o Ukrajinu a Gruzii výměnou za životaschopný mír, který respektuje a chrání suverenitu a územní celistvost Ukrajiny.
