Fantastický příklad dvojího metru: Nebezpečí tzv. zákona proti dezinformacím
Turecký parlament před dvěma týdny schválil zákon, který umožní trestat novináře nebo uživatele sociálních sítí až tříletým odnětím svobody za šíření dezinformací. Už o tom píší všechna média „západního“ liberálního světa a žádné nezapomene zmínit námitky opozice a nezávislých organizací.
I u nás se diskutuje o tzv. zákonu proti dezinformacím. Cituji Radiožurnál z října: „Všichni jsme pro svobodu projevu, ale na druhou stranu nemůže každý říkat něco, co zemi oslabuje a co buduje předpolí pro nepřítele.“ Citován byl šéf vojenského zpravodajství Jan Beroun, podle kterého není zákonná regulace omezením svobody tisku, ale posílením obranyschopnosti země. Návrh zákona prý má předložit ministerstvo vnitra do konce října. Mluvčí Hana Malá k tomu dělila, že „zákon bude řešit dezinformace nebo propagandu, které mohou ohrozit svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy země nebo značnou měrou ohrozit vnitřní pořádek a bezpečnost“ státu.
V případě našeho zákona bude ale každý kritik označen pravděpodobně za „ruského švába“, vždyť jak jsme si mohli přečíst na stránce Radiožurnálu z 11. října: „Účastníci odborné konference v Poslanecké sněmovně, nejvyšší představitelé bezpečnostních a ozbrojených složek státu se shodli, že Česko je v informační válce s Ruskem.“
Zastánci tureckého zákona z vládní Erdoganovy strany podobně našim „bezpečnostním“ expertům tvrdí, že dezinformace se staly „vážnou hrozbou“ pro přístup k „pravdivým“ informacím. Boj proti takové „hrozbě“ je nezbytný pro ochranu základních práv a svobod. To by mohl Jan Beroun nebo náš ministr vnitra asi hned podepsat, nebo?
Článek 29
V tureckém zákoně je nejvíce kritizován článek 29, který stanoví tresty odnětí svobody v rozmezí od jednoho do tří let „za šíření nepravdivých nebo zavádějících informací o vnitřní a vnější bezpečnosti země“ jakož i za zprávy, „které by mohly poškodit veřejné zdraví, narušit veřejný pořádek a šířit strach nebo paniku mezi obyvatelstvem“. Jak se budou řešit přestupky a trestné činy na základě tohoto zákona u nás? Také se bude zavírat nebo se budou udělovat pokuty, jako to plánuje například Španělsko?
Zajímavé je, že na kritiku turečtí členové vládnoucí Erdoganovy strany odpovídají, že zákon se velice podobá zákonu v USA. Je to pravda? Američané sice nemají v zákoně přímo odnětí svobody, ale jinak s tímto honem na čarodějnice opravdu přišli jako první dokonce dříve než Rusové.
Americký zákon byl iniciován v březnu 2016, kdy již probíhala démonizace ruského prezidenta Vladimira Putina, Ruska a Donalda Trumpa v souvislosti s americkými prezidentskými volbami, obviněními z „ruského hackerství“ ohledně zveřejnění emailů demokratů skrze WikiLeaks a rozruchem v mainstreamových médiích kolem údajných „fake news“.
Hillary Clinton tehdy řekla podobnou větu, jako dnes slyšíme i od našich nebo tureckých politiků: „Je nezbytné, aby se vedoucí představitelé soukromého i veřejného sektoru postavili na ochranu naší demokracie.“ Jak se brání demokracie? Cenzurním zákonem?
Těsně před vánočními svátky roku 2016 pak prezident Barack Obama v tichosti podepsal zákon o národní obraně na rok 2017 (NDAA). Hluboko v zákoně se nacházelo kontroverzní ustanovení nazvané Countering Foreign Propaganda and Disinformation Act (CFPDA), podle kterého se mělo zřídit Centrum globálního zapojení (Global Engagement Center – GEC) pod ministerstvem zahraničí a sloučit pravomoci několika federálních subjektů pod jeden úřad.
Tehdejší kritika tohoto zákona zmiňovala, že „nový zákon je pozoruhodný z několika důvodů. V neposlední řadě proto, že spojuje nový mccarthyismus ohledně údajného šíření ruské propagandy na internetu s novým orwellovstvím tím, že vytváří jakési ministerstvo pravdy – nebo centrum globálního angažmá – na ochranu amerického lidu před zahraniční propagandou a dezinformacemi“. Kritika pokračuje, že „v USA samozřejmě existuje dlouhá historie dezinformací a propagandy. Bývalí agenti CIA Philip Agee a John Stockwell zdokumentovali, jak se to dělalo před desítkami let, když tajně podstrkovali černou propagandu a tajně financovali média, aby ovlivňovali události po celém světě, přičemž většina falešných zpráv se dostala zpět do amerických médií.“ Zloděj tedy křičí chyťte zloděje?
Ruská aféra
Tzv. americká Ruská aféra vyšla do ztracena, v červnu 2016 zakladatel WikiLeaks Julian Assange prohlásil, že nevidí žádné důkazy o tom, že by únik dokumentů DNC souvisel s Ruskem. V listopadu 2016 Assange a jeho spolupracovník, bývalý britský velvyslanec Craig Murray, jasněji zopakovali, že Rusko nebylo zdrojem hacknutých e-mailů zveřejněných serverem WikiLeaks. Žádné důkazy nebyly dodnes předloženy.
Zvláštní prokurátor Robert Mueller téměř dva roky vyšetřoval, zda se Donald Trump a jeho volební tým spolčili s Ruskem. Mueller zaměstnával 19 právníků a 40 agentů FBI. Bylo provedeno 500 příkazů k prohlídce a vyslechnuto 500 svědků. Mueller nakonec podle generálního prokurátora Barra dospěl k jasnému závěru: „Rusko se sice snažilo ovlivnit výsledek voleb v Trumpův prospěch, ale mezi Trumpem a jeho spolupracovníky a ruskou vládou nedošlo ke spiklenecké nebo koordinované spolupráci.“
Nejpozději od skandálního přiznání Marka Zuckerberga, že FBI se snažila utajit informace o laptopu Bidenova syna Huntera a Facebook na její žádost informace před volbami blokoval, je jasné, že celá akce kolem Countering Foreign Propaganda and Disinformation Act byla především americká vnitropolitická hra. Bohužel tato hra se stává i evropskou politickou hrou, jak jsme si mohli vyslechnout v diskuzi v Evropském parlamentu na téma – Boj s protievropskou a protiukrajinskou propagandou evropských spojenců Putina ze dne 5. října 2022. 90 procent proslovů poslanců byly vlastně výzvy k přitvrzení ve svobodné demokratické dizkuzi.
Hon na čarodějnice
Zajímavé je, že tento hon na čarodějnice, který má svůj prvopočátek v emotivním americkém politickém boji roku 2016 a který se po několika emotivních letech hádek kolem covidu nyní zhmotňuje v Evropě v podobě cenzurních zákonů, se přelil i do tolik kritizovaného Ruska. Rusko má také od roku 2019 svůj zákon proti šíření údajných falešných zpráv. Opisovali z amerického zákona v definici dezinformace jako v Turecku a jako nyní u nás? V Rusku každý, kdo šíří informace, které ruská generální prokuratura označí za nepravdivé a tedy za „ohrožující veřejnou bezpečnost a pořádek”, se vystavuje trestnímu stíhání. Zákon prý slouží těm, kteří „chrání zájmy země“ zní z Ruska.
Já bych k tomu parafrázoval již zmíněnou větu od Clintonové, která by to mohla doplnit: „Je nezbytné, aby se vedoucí představitelé soukromého i veřejného sektoru postavili na ochranu Ruska.“
Myslel jsem, že podobné zákony dříve schvalovali jen politici v tzv. totalitách proto, že nedokázali čelit rozporu mezi tím, jak realitu popisovali propagandisticky oni sami a „svobodnou“ nezávislou informací. Museli tedy zakročit cenzurou.
Je tedy možné, že dnes ani západní politici nedokáží čelit rozporu mezi vlastními proklamacemi a informacemi o skutečné realitě, a proto také musí zakročit cenzurou? Máme po případném zavedení takového zákona vůbec morální autoritu k tomu kritizovat politiky v těch „nedemokratických“ státech? Neznamená to spíše, že i my se posunujeme směrem k jakési totalitě?
A nepovede takový případný zákon i u nás ke „zvýšené autocenzuře“, zejména s ohledem na svobodné volby, jak to nyní komentují jeho odpůrci v Turecku?
Erdogan tvrdí, že ne. A Rakušan mu asi dává za pravdu.
