POSLEDNÍ BANKÉŘ SE SVĚDOMÍM. PROČ BYL PŘED 30 LETY ZAVRAŽDĚN ŠÉF DEUTSCHE BANK?
Zahraniční zadlužení postkomunistických zemí je dnes řádově vyšší než v roce 1989, prakticky nikdy nesplatitelné, což je obrovská zátěž. Možná i proto, že poslední bankéř se svědomím, jak se Alfredu Herrhausenovi, tehdy hlavě Deutsche Bank, říkalo, zemřel přesně před 30 lety: 30. listopadu 1989. A pravdu, kdo spáchal atentát, se zřejmě nikdy nedozvíme.
Když si čtu zprávy o současných problémech Deutsche Bank, vždy si vzpomenu na 30. listopad 1989, kdy byl při bombovém atentátu zavražděn šéf největší – tenkrát ještě západoněmecké – banky Alfred Herrhausen. V té době lid východní Evropy slavil pád komunismu a jen málokdo tušil, že likvidace nejvlivnějšího bankéře kontinentu může mít významný a dlouhodobý dopad na ekonomický a společenský vývoj národů, které se rozhodly budovat západní formu kapitalismu.
Možná kdyby Herrhausen žil ještě dnes a jeho plány na rozvoj postkomunistického bloku by se staly skutečností, situace ve většině těchto zemí by byla jiná, stručně řečeno – lepší. Herrhausen nebyl jen bankéřem (člen nejužšího vedení Deutsche Bank od roku 1971 a řídicího výboru vlivné skupiny Bilderberg), ale i nejbližším přítelem a hlavním poradcem německého kancléře v letech 1982 až 1998 Helmuta Kohla (oba se narodili v roce 1930).
V roce 1989 mezi velkými západními kapitálovými strukturami vznikl konflikt v tom, kdo ovládne vznikající nové trhy v postsovětském bloku, včetně Ruska (rozumí se privatizace a úvěrování), a jakým způsobem se bude rozvíjet zejména průmysl a finanční odvětví, potažmo vliv na politickou moc. Tento spor navíc komplikovalo i chystané sjednocení Německa a plánovaný vznik Evropské měnové unie (konec silné marky).
Existovaly dvě skupiny s rozdílnou strategií: Němci s částečnou podporou Francouzů proti angloamerickým finančním kruhům. První, kterou podporoval Kohl a Herrhausen, představovala jakýsi nový Marshallův plán, jehož hlavním bodem bylo odepsání dluhu postkomunistických států. Druhá, která, jak víme, s velkou převahou zvítězila, s odpuštěním úvěrů v podstatě nepočítala a roztočení ekonomiky si představovala poskytnutím nových půjček. Šéf Deutsche Bank své představy prezentoval zástupcům Světové banky i na setkání skupiny Bilderberg. A silně narazil.
Herrhausenova smrt Kohlem nesmírně otřásla – neztratil jen moudrého a
důvěrného poradce, ale i nejbližšího přítele. Nepřímým cílem atentátu zřejmě byl sám německý kancléř, který ve svých memoárech popisuje, jak na summitu Evropského společenství ve Štrasburku v prosinci 1989 zažíval své nejčernější chvíle, většina evropských lídrů se k němu chovala rigidně a odmítavě.
Věty na náhrobku
Atentát na pancéřovaný mercedes Herrhausena, který z bezpečnostních důvodů nosil neprůstřelnou vestu a všude chodil s ochrankou, byl precizně připraven a bomba byla s přesností setiny vteřiny odjištěna takzvanou Misznay-Schardinovou metodou. Sedmikilová nálož položená na zaparkovaný bicykl z konvoje vozů zasáhla jen bankéřovo auto. Obrovský titulek deníku Bild 1. prosince 1989 se ptal: Proč? A může se ptát i dnes.
Vyšetřovatelé hledali viníky nejdříve v řadách třetí generace německé levicové teroristické skupiny Frakce Rudé armády, pak mezi Palestinci i bývalými příslušníky Stasi, později podezření padla i na CIA… Pachatele atentátu, který vygeneroval mnoho konspiračních teorií, německá policie nebyla schopna vypátrat dodnes.
Pravdu se zřejmě nikdy nedozvíme. Faktem však zůstává, že zahraniční zadlužení postkomunistických zemí je dnes řádově vyšší než v roce 1989, prakticky nikdy nesplatitelné, což představuje obrovskou zátěž. Je to možná i proto, že poslední bankéř se svědomím, jak se Herrhausenovi říkávalo, zemřel v roce 1989. Na jeho skromném náhrobním kameni jsou vytesány tyto věty: „Musíme říkat, co si myslíme. Musíme dělat, co říkáme. A tím, co děláme, musíme také být.“
