Na úpatí Velké čínské zdi hráli hudebníci z Ruska a Číny
22.5.2024
22.5.2024
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
Titulek možná některému zarputilému intelektuálovi připomene název divadelní hry Edwarda Albeeho, která se nejčastěji hrává pod názvem Kdo se bojí Virginie Woolfové, někdy též jako Kdopak by se Kafky bál. Znamenalo to vlastně totéž. Je tu nějaký fenomén, který se nehodí do všeobecně přijatelného kánonu doby, něco, co komplikuje, něco, co zdržuje, a je třeba se s tím vyrovnat. A jako obvykle je nejlepší se toho zbavit, ať už metaforicky, nebo fyzicky.
16.5.2024
Dnes na toto pódium světa nastoupil jakýsi 71letý básník z města Levice, který projevil svůj názor na význam Roberta Fica na slovenské scéně pokusem o jeho atentát. Jak pravil jeho, věřím, upřímně šokovaný syn, jeho otec zkrátka Fica nevolil. Stačí to k pokusu o atentát?
Zjevně ano. Potřebujeme k tomu několik předpokladů. Předně náležitou náladu obyvatelstva, usměrněného a zmanipulovaného médii, donedávna režimními, dnes propagandistickými v opačném směru. Těch hrubostí, sprostot a nadávek, co jsme si o Ficovi a jím reprezentované politice mohli přečíst v uplynulých dnech a týdnech, nebylo málo. Na jeho adresu se vyjádřili kdejací novináři i čeští či slovenští představitelé, od našich médií schytal přídomky jako „odpad“, „extremista“, „nejhlubší dno“, „člen mafie“, „likvidátor právního státu“ a kdeco dalšího. Náš prezident jej po vítězných volbách nazval zklamáním.
Známí slovenští herci zase „tím, kdo se bojí, aby ho nezavřeli“ (Vášáryová)“, případně „demagogem a proruským autokratem“ (Kňažko). Nejdál asi v tomto směru došel šéf strany Progresivní Slovensko a místopředseda Evropského parlamentu Michal Šimečka, jenž se před parlamentními volbami dopustil tvrzení, že „kdyby (Fico) vyhrál, mnozí Slováci ze země odejdou.“
Tímto kobercovým náletům nepravd, podezření, obvinění a útoků byl tehdy vystaven po celý čas před volbami do Národní rady a de facto také, a možná ještě silněji, před volbami prezidentskými, v nichž podporoval Petera Pellegriniho, který mu sice před pár lety pěkně zatopil (po vraždě novináře Kuciaka), ale dnes oba pochopili smysl slova konstruktivní spolupráce. A to celé pochopitelně vadí druhé straně, financované, stejně jako ještě stále prezidentka Čaputová,a nejspíš i její předchůdce Kiska i premiéři Matovič a Heger, ze zdrojů navázaných na americký bankovní a spekulativní kapitál. Ostatně Open Society Fund byl, není-liž pravda, jedním z předchozích pracovišť oné nenápadné právničky z Pezinku.
Navzdory tomu, že je to celé velmi tragické, obávám se, že je to jednodušší, než se zdá. Fico, který ještě kolem roku 2006 byl velkým eurohujerem, pochopil, že jeho národ má jiný názor a zvolil si ho proto, aby jej prosadil. A on se o to snaží. Podobně jako Viktor Orbán v Maďarsku. Bude-li tento trend narůstat (naší upatlaně poslušné vlasti se to žel netýká), bude to představovat pro euroadministrativu vážný problém, jemuž se říká „vědomí suverenity členského státu“. Bude-li Brusel toto dlouhodobě potlačovat, se zlou se potáže, a zřejmě to i ví. Tím, že někteří vůdci odejdou – na odpočinek, či jinak, problém nezmizí, spíše naopak.
Takže kdo se vlastně nejvíc bojí Roberta Fica? A proč?
Více k atentátu na Fica:
Atentátník na Fica na nahrávce prozradil motiv. Nesouhlasím s politikou vlády, vysvětluje
Atentát na Fica: slovenského premiéra postřelili po výjezdním zasedání vlády, bojuje o život
Fico postřelen. Jakou roli hrála ideologická nenávist?
ZDROJ:
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
Ano, přesně tak. Podle nových osnov by se měla výuka matematiky snížit zhruba o polovinu. Až sem jsme to dotáhli.
Ono totiž co znamená matematika. Matematika znamená nejen umět si to takzvaně spočítat, ale hlavně logicky myslet. A to je evidentně společensky nežádoucí. Nahradit ji mají hodiny politického myšlení v podobě, jak jsme to ani za komunistů v občanské nauce neměli. Gender, feminismus, LGBTXYZ duhový jednorožec.
Tímto směrem se mají ubírat naše děti, tímto směrem hlouposti a degenerace se má ubírat naše společnost. Je to děsivé, ale je to tak. Matematiku nemusíme milovat, ale pokud se nechceme vrátit zpátky „na stromy“ musíme se s ní umět vypořádat. Musíme umět logicky uvažovat, jinak se z nás stane stádo poslušných robotů do fabrik. Nebo o to jde? Jazyky se samozřejmě budeme učit stále, je výhodné, když robot a otrok umí jazyk svého pána. Alespoň ty základní věci.
Víte co znamená snižování úrovně základních škol? Automatické snižování úrovně škol středních i vysokých. Kdo bude studovat odborné technické školy, kdo bude studovat medicínu a chemii? A na jaké úrovni? Budeme se stejně jako v Americe rozlišovat na absolventy drahých soukromých škol a na plebs státních škol který nemá šanci uspět? Budeme si tu umýslně vytvářet generaci elit a elitářů a toho zbytku deseti milionů? Je tohle ten účel? Nedosažitelné kvalitní vzdělání pro většinu? Likvidace našeho kdyby bezvadného školství?
Proč se podporují obory, které jsou vyloženě destruktivní? Protože si tu tvoříme hloupou, na státu závislou masu, která bude za kus žvance v neziskovce ochotná udělat cokoliv. Vážně toto chceme? A vážně se OPĚT nenajde nikdo z opozice, kdo to zvedne? Záleží skutečně někomu na lidech tady? Budu ráda, když ano.
P.S. Na těch drahých billboardech by to chtělo místo prázdných řečí něco, co by řeklo lidem, takhle vám chceme pomoct, tohle pro vás udělám. Konkrétně já….. doplňte si každý sám. A to, že z našich dětí chtějí udělat uvědomělé hlupáky, to se sakra týká každého z nás.
18.5.2024
20.5.2024
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi zde:
16.5.2024
Autor: Markéta Šichtařová
Že se nepropíše do propadu HDP. Že ekonomika už brzy začne znovu růst. Skoro to v tento okamžik vypadá jako idylka.
Idylka to tak docela není a být nemůže proto, že k tomu, aby o idylku šlo a aby ekonomika opravdu p ředvedla „hladké přistání“, musely by do ní vlády a centrální banky přestat intervenovat; pak by se časem ekonomika zmátořila sama od sebe a skutečně by se z průmyslového útlumu vymanila. Nic však není vzdálenější pravdě než představa konce intervencí. A co je ještě horší než intervence? Nekonzistentní intervence.
Jde o to, že tvůrci hospodářské politiky provádějí opatření, která nejen že jsou chybná, ale ještě se popírají navzájem. Umím pochopit, pokud někdo razí třeba chybnou teorii a na jejím základě provádí chybné kroky – a dělá to soustavně. Je to rozhodně víc pochopitelné a do jisté míry i omluvitelné, než když tvůrci hospodářské politiky provádějí sérii opatření, která si vzájemně drtivě odporují.
Příklad jeden za všechny: Není to tak dávno, co česká vláda mohutně kritizovala celý distribuční řetězec, že výrazně zdražuje cukr. Nejvíc kritizovaní byli obchodníci, kteří si údajně přirazili k cukru příliš vysoké a „neetické“ marže. Jak zjistil NKÚ a jak věděli neindoktrinovaní ekonomové, ve skutečnosti nešlo o marže, ale o zdražení energií. Drahé energie totiž zdražily výrobu cukru, která je energeticky vysoce náročná. Pokud tedy měla vláda někoho vinit, pak nikoliv obchodníky, ale sama sebe, že zdražení energií dopustila. Ať tak či onak, vláda kritizovala zdražení cukru. O pár měsíců později je už situace přesně naruby. Vláda se rozhoduje zdražit cukr zdaněním. Ministerstvo zdravotnictví aktuálně hodlá prosadit novou spotřební daň ze slazených nealkoholických nápojů. Má jít o nový příjem do státního rozpočtu. A protože každé zvýšení daní je potřeba prodat veřejnosti pod nějakou bohulibou záminkou, zahalí se tato daň z cukru do slov o péče o zdraví, protože to prý povede ke snížení budoucích nákladů na léčbu obezity a dalších nemocí spojených s konzumací zbytečného cukru v nápojích. A kdo by stále pochyboval, zda opravdu jde o zdraví, a ne o touhu vlády získat víc peněz, je odbyt tvrzením, že nějakou formu daně na slazené nealkoholické nápoje zavedla padesátka zemí světa, včetně dvanácti členů Evropské unie. A když to dělají v zahraničí, tak je to zcela jistě důvod k tomu, abychom to dělali také.
Ponechme stranou fakt, že prevence a péče o zdraví je odpovědností každého jednotlivce, nikoliv vlády, kterou si jednotlivec volí; jde o to, že vládě nevadí nejprve vytvářet nesmyslné viníky drahého cukru, aby vzápětí tvrdila, že cukr je nezbytné zdražit. A to je ještě příklad relativně nevinný. Příkladů vzájemně si odporujících chaotických kroků je mnohem více. Jedním z nejhorších příkladů je přístup k důchodům:
Česká vláda tvrdí, že je nezbytné zvyšovat věk pro odchod do důchodu, protože jinak prý není možné ufinancovat důchody. Jinými slovy, vláda chce, aby lidé pracovali během života déle, tedy více, než pracují dnes. A současně s tím Evropa experimentuje se zaváděním čtyřdenního pracovního týdne. Podle průzkumu agentury Ipsos a společnosti Welcome to the jungle zveřejněného v březnu by si kratší pracovní týden chtělo v Česku vyzkoušet 70 % lidí. A vládní ekonomové běžně mluví o tom, že čtyřdenní pracovní týden je prý naše budoucnost, roboty údajně budou vytlačovat lidi z trhu práce, průmysl bude končit, protože průmyslové činnosti prý obstará za lidi umělá inteligence a lidé už prý nebudou muset tolik pracovat. Neboli vláda vychází z teze, že lidé by měli pracovat méně.
A teď si to ještě převeďme do praxe: Dnešní dvacátníci, třicátníci začnou testovat čtyřdenní pracovní týden, ale jejich rodiče si protáhnou věk pro odchod do důchodu. Neboli skorodůchodci budou vlastně financovat fyzicky nejzdatnější mladé lidi. A k tomu musíme připočítat, že živnostníci a drobní podnikatelé dnes ani neznají víkendy a pracují 7 dnů v týdnu, aby se uživili a poplatili daně. Tito lidé rozhodně nebudou ti, kteří přejdou na čtyřdenní pracovní týden; vzhledem k páteční pracovní morálce na státních úřadech státní úředníci v tomto režimu už prakticky jedou dnes.
Najednou tak tyto vzájemně si odporující kroky mají zcela jiný nádech: V podstatě jde o masívní přerozdělení od starých k mladým, od soukromého sektoru k veřejnému.
Za těchto okolností nemůžeme vnímat oficiální údaje o HDP jinak než jen jako zcela fiktivní obraz ekonomiky.
18.5.2024
16.5.2024
ZDROJ:
16.5.2024
ZDROJ: