Mearsheimer varuje před „nadcházející temnotou“: Kam směřuje válka na Ukrajině

7.7.2023

Budu se zabývat dvěma hlavními otázkami.

Zaprvé, je možné dosáhnout smysluplné mírové dohody?
Moje odpověď zní ne. Nyní se nacházíme ve válce, kde se obě strany – Ukrajina a Západ na jedné straně a Rusko na straně druhé – navzájem považují za existenční hrozbu, kterou je třeba porazit. Vzhledem k maximalistickým cílům všech stran je téměř nemožné dosáhnout funkční mírové smlouvy. Obě strany mají navíc nesmiřitelné rozdíly, pokud jde o území a vztah Ukrajiny k Západu. Nejlepším možným výsledkem je zmrazený konflikt, který se může snadno změnit zpět v horkou válku. Nejhorším možným výsledkem je jaderná válka, která je nepravděpodobná, ale nelze ji vyloučit.

Za druhé, která strana pravděpodobně válku vyhraje?
Válku nakonec vyhraje Rusko, i když Ukrajinu rozhodně neporazí. Jinými slovy, nedobude celou Ukrajinu, což je nezbytné k dosažení tří cílů Moskvy: svržení režimu, demilitarizace země a přerušení bezpečnostních vazeb Kyjeva se Západem. Nakonec však anektuje velkou část ukrajinského území a zároveň z Ukrajiny udělá nefunkční obstarožní stát. Jinými slovy, Rusko dosáhne ošklivého vítězství.

Než se budu přímo zabývat těmito otázkami, je třeba uvést tři předběžné body. Pro začátek se pokouším předvídat budoucnost, což není snadné vzhledem k tomu, že žijeme v nejistém světě. Netvrdím tedy, že mám pravdu; ve skutečnosti se některá má tvrzení mohou ukázat jako mylná. Navíc neříkám, co bych si přál, aby se stalo. Nefandím ani jedné, ani druhé straně. Pouze říkám, co si myslím, že se stane, až válka pokročí. A konečně, neospravedlňuji chování Ruska ani jednání kteréhokoli ze států zapojených do konfliktu. Pouze vysvětluji jejich jednání.

Nyní mi dovolte přejít k podstatě věci.

Kde se dnes nacházíme
Abychom pochopili, kam válka na Ukrajině směřuje, je třeba nejprve zhodnotit současnou situaci. Je důležité vědět, jak tři hlavní aktéři – Rusko, Ukrajina a Západ – přemýšlejí o svém prostředí hrozeb a jak si představují své cíle. Hovoříme-li však o Západu, máme na mysli především Spojené státy, neboť jejich evropští spojenci přijímají v souvislosti s Ukrajinou rozkazy z Washingtonu. Podstatné je také pochopit současnou situaci na bojišti. Dovolte mi začít s prostředím, v němž Rusko představuje hrozbu, a s jeho cíli.

Ruské prostředí hrozeb

Od dubna 2008 je zřejmé, že ruští představitelé napříč politickým spektrem považují snahy Západu přivést Ukrajinu do NATO a vytvořit z ní západní opěrný bod na hranicích Ruska za existenční hrozbu. Prezident Putin a jeho poručíci to ostatně opakovaně zdůrazňovali v měsících před ruskou invazí, kdy jim začínalo být jasné, že Ukrajina je de facto téměř členem NATO.

Od zahájení války 24. února 2022 Západ tuto existenční hrozbu doplnil o další vrstvu přijetím nového souboru cílů, které ruští představitelé nemohou nevnímat jako krajně ohrožující. O cílech Západu se zmíním níže, ale postačí, když zde řeknu, že Západ je odhodlán Rusko porazit a vyřadit ho z řad velmocí, ne-li způsobit změnu režimu nebo dokonce vyvolat rozpad Ruska, jako se to stalo Sovětskému svazu v roce 1991.

Ve významném projevu, který Putin pronesl letos v únoru (2023), zdůraznil, že Západ je pro Rusko smrtelnou hrozbou. „Během let, která následovala po rozpadu Sovětského svazu,“ řekl, „se Západ nikdy nepřestal snažit zapálit postsovětské státy a hlavně dorazit Rusko jako největší přeživší část historického dosahu našeho státu. Podněcovali mezinárodní teroristy k útokům na nás, vyvolávali regionální konflikty po obvodu našich hranic, ignorovali naše zájmy a snažili se zadržovat a potlačovat naši ekonomiku.“ Dále zdůraznil, že „západní elity se netají svým cílem, kterým je, cituji: ‚strategická porážka Ruska‘. Co to pro nás znamená? Znamená to, že s námi plánují skoncovat jednou provždy.“ Putin dále uvedl: „Rusko se chystá v budoucnu zničit svou moc: Putin dále uvedl, že „to představuje existenční hrozbu pro naši zemi“.

Ruští představitelé rovněž považují režim v Kyjevě za hrozbu pro Rusko, a to nejen proto, že je úzce spojen se Západem, ale také proto, že v něm vidí potomka fašistických ukrajinských sil, které za druhé světové války bojovaly po boku nacistického Německa proti Sovětskému svazu.

Cíle Ruska

Rusko musí v této válce zvítězit, protože se domnívá, že čelí ohrožení svého přežití. Jak ale vypadá vítězství? Ideálním výsledkem před začátkem války v únoru 2022 bylo proměnit Ukrajinu v neutrální stát a urovnat občanskou válku v Donbasu, která postavila ukrajinskou vládu proti etnickým Rusům a rusky mluvícím obyvatelům, kteří chtěli pro svůj region větší autonomii, ne-li nezávislost. Zdá se, že tyto cíle byly reálné ještě během prvního měsíce války a byly vlastně základem jednání v Istanbulu mezi Kyjevem a Moskvou v březnu 2022.

Pokud by Rusové tehdy těchto cílů dosáhli, současné válce by se buď podařilo zabránit, nebo by rychle skončila.

Dohoda, která by uspokojila ruské cíle, však již není v kurzu. Ukrajina a NATO jsou v dohledné budoucnosti spojeny a ani jedna z nich není ochotna akceptovat ukrajinskou neutralitu. Režim v Kyjevě je navíc protivný ruským představitelům, kteří si přejí jeho odchod. Hovoří nejen o „de-nacifikaci“ Ukrajiny, ale také o její „demilitarizaci“, což jsou dva cíle, které by pravděpodobně vyžadovaly dobytí celé Ukrajiny, donucení jejích vojenských sil ke kapitulaci a nastolení přátelského režimu v Kyjevě.

K takovému rozhodnému vítězství však z mnoha důvodů pravděpodobně nedojde. Ruská armáda není na takový úkol, který by pravděpodobně vyžadoval nejméně dva miliony mužů, dostatečně velká.

Ve skutečnosti má stávající ruská armáda potíže s dobytím celého Donbasu. Západ by navíc vynaložil obrovské úsilí, aby zabránil Rusku ovládnout celou Ukrajinu. A konečně, Rusové by nakonec obsadili obrovské množství území, které je hustě osídleno etnickými Ukrajinci, kteří Rusy nesnášejí a okupaci by se tvrdě bránili. Snaha dobýt celou Ukrajinu a podřídit ji vůli Moskvy by jistě skončila katastrofou.

Odhlédneme-li od rétoriky o dehonestaci a demilitarizaci Ukrajiny, konkrétní cíle Ruska zahrnují dobytí a anexi velké části ukrajinského území a zároveň přeměnu Ukrajiny v nefunkční obstarožní stát. Schopnost Ukrajiny vést válku proti Rusku by tak byla značně omezena a Ukrajina by se pravděpodobně nekvalifikovala pro členství v EU ani v NATO. Rozbitá Ukrajina by navíc byla obzvláště zranitelná vůči ruským zásahům do své vnitřní politiky. Stručně řečeno, Ukrajina by nebyla západní baštou na hranicích Ruska.

Jak by takový nefunkční zbytkový stát vypadal? Moskva oficiálně anektovala Krym a čtyři další ukrajinské oblasti – Doněckou, Chersonskou, Luhanskou a Záporožskou – které dohromady představují asi 23 % celkového území Ukrajiny před vypuknutím krize v únoru 2014. Ruští představitelé zdůraznili, že nemají v úmyslu se tohoto území, jehož část Rusko dosud nekontroluje, vzdát. Ve skutečnosti existuje důvod se domnívat, že Rusko bude anektovat další ukrajinské území, pokud k tomu bude mít vojenské schopnosti za rozumnou cenu. Je však obtížné říci, kolik dalšího ukrajinského území bude Moskva usilovat anektovat, jak dává najevo sám Putin.

Ruské uvažování bude pravděpodobně ovlivněno třemi kalkulacemi. Moskva má silnou motivaci dobýt a trvale anektovat ukrajinské území, které je silně osídleno etnickými Rusy a rusky mluvícími obyvateli. Bude je chtít ochránit před ukrajinskou vládou – která se stala nepřátelskou vůči všemu ruskému – a zajistit, aby nikde na Ukrajině nedošlo k občanské válce podobné té, která probíhala v Donbasu mezi únorem 2014 a únorem 2022. Zároveň se Rusko bude chtít vyhnout kontrole území obývaného z velké části nepřátelskými etnickými Ukrajinci, což značně omezuje další ruskou expanzi. A konečně, přeměna Ukrajiny v nefunkční rumpálový stát bude vyžadovat, aby Moskva zabrala značné množství ukrajinského území, takže bude mít dobré předpoklady k tomu, aby způsobila značné škody její ekonomice. Například ovládnutí celého ukrajinského pobřeží podél Černého moře by Moskvě poskytlo značnou ekonomickou páku na Kyjev.

Z těchto tří výpočtů vyplývá, že se Rusko pravděpodobně pokusí anektovat čtyři oblasti – Dněpropetrovskou, Charkovskou, Mykolajivskou a Oděskou -, které leží bezprostředně na západ od čtyř oblastí, které již anektovalo – Doněcké, Chersonské, Luhanské a Záporožské. Pokud by se tak stalo, Rusko by kontrolovalo přibližně 43 % území Ukrajiny před rokem 2014.

Dmitrij Trenin, přední ruský stratég, odhaduje, že ruští představitelé budou usilovat o obsazení ještě většího ukrajinského území – budou se snažit proniknout na západ severní Ukrajinu k řece Dněpr a obsadit část Kyjeva, která leží na východním břehu této řeky. Píše, že „logickým dalším krokem“ po zabrání celé Ukrajiny od Charkova po Oděsu „by bylo rozšíření ruské kontroly na celou Ukrajinu východně od Dněpru, včetně části Kyjeva, která leží na východním břehu této řeky. Pokud by k tomu došlo, ukrajinský stát by se zmenšil a zahrnoval by pouze centrální a západní oblasti země.“

Prostředí ohrožení Západu

Možná se to dnes zdá těžko uvěřitelné, ale před vypuknutím ukrajinské krize v únoru 2014 nepovažovali západní představitelé Rusko za bezpečnostní hrozbu. Představitelé NATO například na summitu aliance v Lisabonu v roce 2010 hovořili s ruským prezidentem o „nové etapě spolupráce směřující ke skutečnému strategickému partnerství“.

Není překvapivé, že rozšiřování NATO před rokem 2014 nebylo zdůvodňováno zadržováním nebezpečného Ruska. Ve skutečnosti to byla ruská slabost, která Západu umožnila vrazit Moskvě do chřtánu první dvě tranše rozšíření NATO v letech 1999 a 2004 a poté umožnila administrativě George W. Bushe v roce 2008 myslet si, že Rusko může být donuceno přijmout vstup Gruzie a Ukrajiny do aliance. Tento předpoklad se však ukázal jako mylný, a když v roce 2014 vypukla ukrajinská krize, Západ najednou začal Rusko líčit jako nebezpečného nepřítele, kterého je třeba zadržet, ne-li oslabit.

Od začátku války v únoru 2022 se vnímání Ruska Západem neustále stupňovalo, až se nyní zdá, že je Moskva vnímána jako existenční hrozba. Spojené státy a jejich spojenci v NATO jsou hluboce zapojeni do ukrajinské války proti Rusku. Ve skutečnosti dělají všechno možné, jen ne mačkají spouště a mačkají tlačítka.

Navíc daly jasně najevo svůj jednoznačný závazek válku vyhrát a zachovat suverenitu Ukrajiny. Prohra ve válce by tak měla pro Washington a NATO nesmírně negativní důsledky. Pověst americké akceschopnosti a spolehlivosti by byla silně poškozena, což by ovlivnilo jednání spojenců i protivníků – zejména Číny – se Spojenými státy. Navíc prakticky všechny evropské země v NATO věří, že aliance je nenahraditelným bezpečnostním deštníkem. Možnost, že by NATO mohlo být vážně poškozeno – možná dokonce zničeno – v případě vítězství Ruska na Ukrajině, je tedy mezi jeho členy důvodem k hlubokému znepokojení.

Západní představitelé navíc často líčí válku na Ukrajině jako nedílnou součást širšího globálního boje mezi autokracií a demokracií, který je ve své podstatě manichejský. Kromě toho prý na vítězství nad Ruskem závisí budoucnost posvátného mezinárodního řádu založeného na pravidlech. Jak řekl král Karel letos v březnu (2023), „bezpečnost Evropy i naše demokratické hodnoty jsou ohroženy“.

Podobně prohlašuje i rezoluce předložená v dubnu v americkém Kongresu: „Zájmy Spojených států, evropská bezpečnost a věc mezinárodního míru závisí na … ukrajinském vítězství“.

Nedávný článek v deníku The Washington Post zachycuje, jak Západ přistupuje k Rusku jako k existenční hrozbě: „Lídři více než 50 dalších zemí, které podporují Ukrajinu, vysvětlují svou podporu jako součást apokalyptické bitvy o budoucnost demokracie a mezinárodního právního státu proti autokracii a agresi, kterou si Západ nemůže dovolit prohrát.“

Cíle Západu

Jak by mělo být zřejmé, Západ je pevně odhodlán porazit Rusko. Prezident Biden opakovaně prohlásil, že Spojené státy jsou v této válce proto, aby ji vyhrály. „Ukrajina nikdy nebude vítězstvím Ruska.“ Musí skončit „strategickým neúspěchem“. Washington, jak zdůrazňuje, zůstane v boji „tak dlouho, jak bude třeba“.

Konkrétně jde o to porazit ruskou armádu na Ukrajině – vymazat její územní zisky – a ochromit její ekonomiku smrtícími sankcemi. V případě úspěchu by bylo Rusko vyřazeno z řad velmocí, což by ho oslabilo do té míry, že by nemohlo znovu hrozit invazí na Ukrajinu.

Západní představitelé mají další cíle, mezi něž patří změna režimu v Moskvě, postavení Putina před soud jako válečného zločince a případné rozbití Ruska na menší státy.

Západ je zároveň nadále odhodlán přivést Ukrajinu do NATO, ačkoli v rámci aliance panují neshody ohledně toho, kdy a jak k tomu dojde.

Generální tajemník aliance Jens Stoltenberg na tiskové konferenci v Kyjevě v dubnu (2023) řekl, že „postoj NATO zůstává nezměněn a že Ukrajina se stane členem aliance“. Zároveň zdůraznil, že „prvním krokem k případnému členství Ukrajiny v NATO je zajistit, aby Ukrajina zvítězila, a proto USA a jejich partneři poskytli Ukrajině bezprecedentní podporu“.

Vzhledem k těmto cílům je jasné, proč Rusko považuje Západ za existenční hrozbu.

Prostředí hrozeb a cíle Ukrajiny

Není pochyb o tom, že Ukrajina čelí existenční hrozbě vzhledem k tomu, že Rusko usiluje o její rozdělení a o to, aby přeživší zbytkový stát byl nejen ekonomicky slabý, ale nebyl ani faktickým, ani právním členem NATO. Není také pochyb o tom, že Kyjev sdílí cíl Západu porazit a vážně oslabit Rusko, aby mohl získat zpět své ztracené území a udržet je navždy pod ukrajinskou kontrolou. Jak nedávno řekl prezident Zelenskyj prezidentu Si Ťin-pchingovi: „Nemůže existovat mír, který by byl založen na územních kompromisech.“.

Ukrajinští představitelé jsou samozřejmě i nadále pevně odhodláni vstoupit do EU a NATO a učinit z Ukrajiny nedílnou součást Západu.

Souhrnně řečeno, všichni tři hlavní aktéři války na Ukrajině věří, že čelí existenční hrozbě, což znamená, že každý z nich si myslí, že musí válku vyhrát, jinak ponese strašlivé následky.

Současné bojiště

Pokud se zaměříme na dění na bojišti, válka se vyvinula ve válku o vyčerpání, kde se každá strana snaží především vykrvácet a přimět druhou stranu ke kapitulaci. Oběma stranám jde samozřejmě také o získání území, ale tento cíl je druhořadý ve srovnání s vyčerpáním druhé strany.

Ukrajinská armáda měla v druhé polovině roku 2022 převahu, což jí umožnilo získat zpět území od Ruska v Charkovské a Chersonské oblasti. Rusko však na tyto porážky reagovalo mobilizací dalších 300 000 vojáků, reorganizací své armády, zkrácením frontových linií a poučením se ze svých chyb.

Místo bojů v roce 2023 bylo na východě Ukrajiny, především v Doněcké a Záporožské oblasti. Rusové měli v tomto roce převahu, především proto, že mají značnou převahu v dělostřelectvu, které je nejdůležitější zbraní ve vyčerpávající válce.

Převaha Moskvy se projevila v bitvě o Bachmut, která skončila dobytím tohoto města Rusy koncem května (2023). Přestože ruským silám trvalo deset měsíců, než ovládly Bachmut, způsobily svým dělostřelectvem ukrajinským silám obrovské ztráty.

Krátce poté, 4. června, zahájila Ukrajina dlouho očekávanou protiofenzívu na různých místech Doněcké a Záporožské oblasti. Jejím cílem je proniknout do přední obranné linie Ruska, zasadit ruským silám ohromující úder a získat zpět značnou část ukrajinského území, které je nyní pod ruskou kontrolou. V podstatě jde o zopakování úspěchů Ukrajiny v Charkově a Chersonu v roce 2022.

Ukrajinská armáda zatím v dosahování těchto cílů příliš nepokročila a místo toho se utápí ve smrtelných opotřebovacích bojích s ruskými silami. V roce 2022 byla Ukrajina v kampaních v Charkově a Chersonu úspěšná, protože její armáda bojovala proti přesile a přečíslení ruských sil. To dnes není její případ: Ukrajina útočí tváří v tvář dobře připraveným liniím ruské obrany. Ale i když ukrajinské síly tyto obranné linie prolomí, ruské jednotky frontu rychle stabilizují a opotřebovací boje budou pokračovat.

Ukrajinci jsou v těchto střetech v nevýhodě, protože Rusové mají značnou palebnou převahu.

Kam směřujeme

Dovolte mi, abych přeřadil na jinou kolej a odklonil se od současnosti a pohovořil o budoucnosti, počínaje tím, jak se budou události na bojišti pravděpodobně vyvíjet dál. Jak již bylo uvedeno, domnívám se, že Rusko válku vyhraje, což znamená, že nakonec dobude a anektuje podstatné ukrajinské území a z Ukrajiny zůstane nefunkční zbytkový stát. Pokud se nemýlím, bude to pro Ukrajinu a Západ těžká porážka.

Tento výsledek má však i svou světlou stránku: ruské vítězství výrazně snižuje hrozbu jaderné války, protože k jaderné eskalaci s největší pravděpodobností dojde, pokud ukrajinské síly budou vítězit na bojišti a hrozí, že si Kyjev vezme zpět všechna nebo většinu území, která ztratil ve prospěch Moskvy. Ruští představitelé by jistě vážně uvažovali o použití jaderných zbraní k záchraně situace. Samozřejmě, pokud se mýlím v tom, kam válka směřuje, a ukrajinská armáda získá převahu a začne tlačit ruské síly na východ, pravděpodobnost použití jaderných zbraní by se výrazně zvýšila, což ovšem neznamená, že by to byla jistota.

O co se opírá mé tvrzení, že Rusové válku pravděpodobně vyhrají?

Válka na Ukrajině, jak jsem zdůraznil, je opotřebovací válkou, v níž je získání a udržení území druhořadé. Cílem opotřebovávací války je vyčerpat síly druhé strany do té míry, že buď boj vzdá, nebo bude natolik oslabena, že již nebude schopna bránit sporné území.

Kdo vyhraje vyčerpávající válku, závisí do značné míry na třech faktorech: na rovnováze odhodlání obou stran, na poměru počtu obyvatel mezi nimi a na poměru počtu obětí. Rusové mají rozhodující převahu v počtu obyvatel a výraznou převahu v poměru obětí a výměn; obě strany jsou vyrovnané, pokud jde o odhodlání.

Zvažte rovnováhu odhodlání. Jak bylo uvedeno, Rusko i Ukrajina věří, že čelí existenční hrozbě, a obě strany jsou přirozeně plně odhodlány válku vyhrát. Proto je těžké vidět nějaký významný rozdíl v jejich odhodlání. Co se týče počtu obyvatel, Rusko mělo před začátkem války v únoru 2022 převahu přibližně 3,5:1. Na Ukrajině se však válka odehrála v poměru 3:1. Od té doby se poměr znatelně změnil ve prospěch Ruska. Ze země uprchlo přibližně osm milionů Ukrajinců, což Ukrajině ubírá na počtu obyvatel. Zhruba tři miliony těchto emigrantů odešly do Ruska, čímž se zvýšil počet jeho obyvatel. Kromě toho na územích, která nyní kontroluje Rusko, žijí pravděpodobně další asi čtyři miliony ukrajinských občanů, což dále posouvá populační nerovnováhu ve prospěch Ruska. Když se tato čísla sečtou dohromady, dává to Rusku převahu v počtu obyvatel přibližně 5:1.

V neposlední řadě je zde poměr obětí a výměny, který je kontroverzní otázkou od začátku války v únoru 2022. Na Ukrajině a na Západě panuje konvenční názor, že počet obětí na obou stranách je buď zhruba stejný, nebo že Rusové utrpěli větší ztráty než Ukrajinci. Šéf ukrajinské Rady národní bezpečnosti a obrany Oleksij Danilov jde tak daleko, že tvrdí, že Rusové v bitvě o Bachmut ztratili 7,5 vojáků na jednoho ukrajinského vojáka.

Tato tvrzení jsou mylná. Ukrajinské síly jistě utrpěly mnohem větší ztráty než jejich ruští protivníci, a to z jednoho důvodu: Rusko má mnohem více dělostřelectva než Ukrajina.

Ve vyčerpávající válce je dělostřelectvo nejdůležitější zbraní na bojišti. V americké armádě je dělostřelectvo všeobecně známé jako „král bitvy“, protože je zodpovědné především za zabíjení a zraňování vojáků, kteří vedou boj.

V opotřebovávací válce tedy na vyváženosti dělostřelectva nesmírně záleží. Podle téměř všech údajů mají Rusové v dělostřelectvu převahu v poměru 5:1 až 10:1, což ukrajinskou armádu na bojišti značně znevýhodňuje.

Ceteris paribus by se dalo očekávat, že poměr obětí a výměn se bude blížit poměru dělostřelectva. Poměr ztrát a výměn v řádu 2:1 ve prospěch Ruska je tedy konzervativní odhad.

Jednou z možných námitek proti mé analýze je tvrzení, že Rusko je v této válce agresorem a útočník vždy utrpí mnohem vyšší počet obětí než obránce, zejména pokud se útočící síly zapojí do širokých frontálních útoků, což je často uváděno jako modus operandi ruské armády.

Koneckonců útočník je v otevřeném prostoru a v pohybu, zatímco obránce bojuje převážně z pevných pozic, které mu poskytují značné krytí. Z této logiky vychází známé pravidlo 3:1, které říká, že útočící síla potřebuje k vítězství v bitvě nejméně třikrát více vojáků než obránce.

S touto argumentací jsou však problémy, pokud je aplikována na válku na Ukrajině.

Za prvé, nejsou to jen Rusové, kdo v průběhu války zahájil útočné tažení.

Ukrajinci skutečně v loňském roce zahájili dvě velké ofenzívy, které vedly k široce ohlašovaným vítězstvím: charkovskou ofenzívu v září 2022 a chersonskou ofenzívu mezi srpnem a listopadem 2022. Přestože Ukrajinci v obou kampaních dosáhli značných územních zisků, ruské dělostřelectvo způsobilo útočícím silám těžké ztráty. Ukrajinci právě 4. června zahájili další velkou ofenzivu proti ruským silám, které jsou početnější a mnohem lépe připravené než ty, proti nimž Ukrajinci bojovali v Charkově a Chersonu.

Zadruhé, rozdíl mezi útočníky a obránci ve velké bitvě obvykle není černobílý. Když jedna armáda zaútočí na jinou armádu, obránce vždy zahájí protiútok. Jinými slovy, obránce přechází do útoku a útočník do obrany. V průběhu dlouhotrvající bitvy každá strana pravděpodobně nakonec provede mnoho útoků a protiútoků, stejně jako obrany pevných pozic. Tento postup tam a zpět vysvětluje, proč jsou poměry výměn obětí v bitvách občanské války v USA a v bitvách první světové války často zhruba stejné a nejsou příznivé pro armádu, která začala v defenzivě. Ve skutečnosti armáda, která zasadí první úder, občas utrpí méně ztrát než cílové vojsko.

Stručně řečeno, obrana obvykle zahrnuje hodně útoku.

Z ukrajinských a západních zpráv je zřejmé, že ukrajinské síly často podnikají protiútoky proti ruským silám. Vezměme si tento popis bojů v Bachmutu na začátku letošního roku v deníku The Washington Post: „‚Probíhá tam takový plynulý pohyb.“ řekl ukrajinský nadporučík … Ruské útoky podél fronty umožňují jejich silám postoupit o několik set metrů, než jsou o několik hodin později zatlačeny zpět. ‚Je těžké přesně rozlišit, kde se frontová linie nachází, protože se pohybuje jako želé,‘ řekl.““

Vzhledem k obrovské dělostřelecké převaze Ruska se zdá být rozumné předpokládat, že poměr obětí a výměn při těchto ukrajinských protiútocích vyznívá ve prospěch Rusů – pravděpodobně v neprospěch.

Za třetí, Rusové nepoužívají – alespoň ne často – rozsáhlé frontální útoky, jejichž cílem je rychlý postup vpřed a obsazení území, ale které by vystavily útočící síly zničující palbě ukrajinských obránců. Jak vysvětlil generál Sergej Surovikin v říjnu 2022, kdy velel ruským silám na Ukrajině: „Máme jinou strategii… Šetříme každého vojáka a vytrvale drtíme postupujícího nepřítele.“

Ve skutečnosti ruské jednotky přijaly chytrou taktiku, která snižuje počet jejich obětí.

Jejich oblíbenou taktikou je provádět sondážní útoky proti pevným ukrajinským pozicím malými pěšími jednotkami, což způsobí, že ukrajinské síly na ně zaútočí minomety a dělostřelectvem.

Tato reakce umožňuje Rusům zjistit, kde se ukrajinští obránci a jejich dělostřelectvo nacházejí. Rusové pak využijí své velké dělostřelecké převahy a udeří na své protivníky. Poté se balíky ruské pěchoty opět přesunou vpřed; a když narazí na vážný ukrajinský odpor, postup opakují. Tato taktika pomáhá vysvětlit, proč Rusko postupuje při dobývání ukrajinského území pomalu.

Lze si myslet, že Západ může do značné míry vyrovnat poměr obětí a výměnu tím, že dodá Ukrajině mnohem více dělostřeleckých trubek a granátů, a tím eliminuje významnou výhodu Ruska s touto kriticky důležitou zbraní. To se však v dohledné době nestane, jednoduše proto, že Spojené státy ani jejich spojenci nemají průmyslové kapacity potřebné k masové výrobě dělostřeleckých trubek a nábojů pro Ukrajinu. Nemohou ji ani rychle vybudovat.

Nejlepší, co může Západ udělat – přinejmenším v příštím roce – je udržet stávající nerovnováhu dělostřelectva mezi Ruskem a Ukrajinou, ale i to bude obtížný úkol.

Ukrajina může jen málo přispět k nápravě tohoto problému, protože její schopnost vyrábět zbraně je omezená. Je téměř zcela závislá na Západu, a to nejen pokud jde o dělostřelectvo, ale o všechny typy hlavních zbraňových systémů. Na druhou stranu Rusko mělo při vstupu do války ohromnou schopnost vyrábět zbraně, která se od začátku bojů ještě zvýšila. Putin nedávno prohlásil: „Náš obranný průmysl nabírá na síle každým dnem. Za poslední rok jsme zvýšili vojenskou výrobu 2,7krát. Naše výroba nejkritičtějších zbraní vzrostla desetkrát a stále se zvyšuje. Závody pracují na dvě nebo tři směny a některé jsou vytíženy nepřetržitě.“

Stručně řečeno, vzhledem ke smutnému stavu ukrajinské průmyslové základny není Ukrajina schopna sama vést opotřebovací válku. Může tak učinit pouze s podporou Západu. Ale i v takovém případě je odsouzena k prohře.

V poslední době došlo k vývoji, který dále zvyšuje palebnou převahu Ruska nad Ukrajinou. První rok války měla ruská letecká síla jen malý vliv na dění v pozemní válce, a to především proto, že ukrajinská protivzdušná obrana byla dostatečně účinná, aby udržela ruská letadla daleko od většiny bojišť. Rusové však vážně oslabili ukrajinskou protivzdušnou obranu, což nyní umožňuje ruskému letectvu zasahovat ukrajinské pozemní síly na frontové linii nebo přímo za ní.

Rusko navíc vyvinulo schopnost vybavit svůj obrovský arzenál 500 kg železných pum naváděcími soupravami, které je činí obzvláště smrtícími.

Celkově lze říci, že poměr obětí a výměn bude v dohledné budoucnosti i nadále ve prospěch Rusů, což má v opotřebovávací válce obrovský význam. Kromě toho má Rusko mnohem lepší pozici pro vedení opotřebovávací války, protože jeho populace je mnohem větší než ukrajinská. Jedinou nadějí Kyjeva na vítězství ve válce je, že se odhodlání Moskvy zhroutí, což je však nepravděpodobné vzhledem k tomu, že ruští představitelé považují Západ za existenční nebezpečí.

Vyhlídky na vyjednání mírové dohody

Po celém světě sílí hlasy, které vyzývají všechny strany ukrajinské války, aby se chopily diplomacie a vyjednaly trvalou mírovou dohodu. K tomu však nedojde. Existuje příliš mnoho impozantních překážek, které brání válku v dohledné době ukončit, natož uzavřít dohodu, která by vedla k trvalému míru. Nejlepším možným výsledkem je zamrzlý konflikt, v němž obě strany nadále hledají příležitosti k oslabení druhé strany a v němž stále hrozí nebezpečí obnovení bojů.

Na nejobecnější úrovni není mír možný, protože každá strana považuje tu druhou za smrtelnou hrozbu, kterou je třeba porazit na bojišti. Za těchto okolností neexistuje téměř žádný prostor pro kompromis s druhou stranou. Mezi válčícími stranami existují také dva konkrétní sporné body, které jsou neřešitelné. Jeden se týká území, zatímco druhý ukrajinské neutrality.

Téměř všichni Ukrajinci jsou hluboce odhodláni získat zpět všechna ztracená území – včetně Krymu.

Kdo se jim může divit? Rusko však oficiálně anektovalo Krym, Doněck, Cherson, Luhansk a Záporoží a je pevně odhodláno si toto území ponechat. Ve skutečnosti existuje důvod se domnívat, že Moskva bude anektovat další ukrajinské území, pokud bude moci.

Další gordický uzel se týká vztahů Ukrajiny se Západem. Z pochopitelných důvodů chce Ukrajina po skončení války bezpečnostní záruky, které může poskytnout pouze Západ. To znamená buď faktické, nebo právní členství v NATO, protože žádná jiná země Ukrajinu ochránit nemůže. Prakticky všichni ruští představitelé však požadují neutrální Ukrajinu, což znamená žádné vojenské vazby se Západem, a tedy žádný bezpečnostní deštník pro Kyjev. Neexistuje žádný způsob, jak tento kruh uzavřít.

Míru brání ještě dvě další překážky: nacionalismus, který se nyní změnil v hypernacionalismus, a naprostý nedostatek důvěry na ruské straně.

Nacionalismus je na Ukrajině mocnou silou již více než sto let a antagonismus vůči Rusku je již dlouho jedním z jeho základních prvků. Vypuknutí současného konfliktu 22. února 2014 toto nepřátelství ještě podnítilo a přimělo ukrajinský parlament, aby následujícího dne přijal zákon, který omezil používání ruštiny a dalších menšinových jazyků, což přispělo k urychlení občanské války v Donbasu.

Ruská anexe Krymu krátce poté špatnou situaci ještě zhoršila. Na rozdíl od tradičního názoru na Západě Putin pochopil, že Ukrajina je od Ruska oddělený národ a že konflikt mezi etnickými Rusy a rusky mluvícími obyvateli Donbasu a ukrajinskou vládou se týká „národní otázky“.

Ruská invaze na Ukrajinu, která přímo staví obě země proti sobě ve vleklé a krvavé válce, změnila tento nacionalismus v hypernacionalismus na obou stranách. Pohrdání a nenávist vůči „těm druhým“ prostupuje ruskou i ukrajinskou společnost, což vytváří silné podněty k eliminaci této hrozby – v případě potřeby i násilím. Příkladů je mnoho. Významný kyjevský týdeník tvrdí, že slavní ruští autoři jako Michail Lermontov, Fjodor Dostojevskij, Lev Tolstoj a Boris Pasternak jsou „vrazi, loupežníci a ignoranti“.

Ruská kultura, říká významný ukrajinský spisovatel, představuje „barbarství, vraždění a ničení ….. Takový je osud kultury nepřítele“.

Ukrajinská vláda se předvídatelně zabývá „derusifikací“ nebo „dekolonizací“, která zahrnuje vyčištění knihoven od knih ruských autorů, přejmenování ulic, jejichž názvy jsou spojeny s Ruskem, stržení soch osobností jako Kateřina Veliká, zákaz ruské hudby produkované po roce 1991, přerušení vazeb mezi ukrajinskou pravoslavnou církví a ruskou pravoslavnou církví a minimalizaci používání ruského jazyka. Postoj Ukrajiny k Rusku asi nejlépe vystihuje Zelenského stručný komentář: „Neodpustíme. Nezapomeneme.“

Když se obrátíme na ruskou stranu, Anatol Lieven uvádí, že „každý den můžete v ruské televizi vidět nenávistné etnické urážky na adresu Ukrajinců“.

Není překvapením, že Rusové pracují na rusifikaci a vymazání ukrajinské kultury v oblastech, které Moskva anektovala. Tato opatření zahrnují vydávání ruských pasů, změnu učebních osnov ve školách, nahrazení ukrajinské hřivny ruským rublem, zaměření na knihovny a muzea a přejmenování měst a obcí.

Například Bachmut se nyní jmenuje Artemovsk a ve školách v Doněcké oblasti se již nevyučuje ukrajinský jazyk.

Ani Rusové zřejmě neodpustí a nezapomenou.

Vzestup hypernacionalismu je v době války předvídatelný, a to nejen proto, že vlády do značné míry spoléhají na nacionalismus, aby motivovaly své občany k podpoře své země, ale také proto, že smrt a ničení, které s sebou válka přináší – zejména války vleklé -, tlačí každou stranu k dehumanizaci a nenávisti k té druhé. V případě Ukrajiny přilévá olej do ohně hořký konflikt o národní identitu.

Hypernacionalismus přirozeně ztěžuje spolupráci obou stran a dává Rusku důvod zmocnit se území, které je plné etnických Rusů a rusky mluvících obyvatel. Je pravděpodobné, že mnozí z nich by raději žili pod ruskou kontrolou, vzhledem k nepřátelství ukrajinské vlády vůči všemu ruskému. Při anexi těchto území Rusové pravděpodobně vyženou velké množství etnických Ukrajinců, a to především z obavy, že pokud zůstanou, vzbouří se proti ruské vládě. Tento vývoj bude dále podněcovat nenávist mezi Rusy a Ukrajinci, což prakticky znemožní kompromis ohledně území.

Existuje poslední důvod, proč není možné dosáhnout trvalé mírové dohody. Ruští představitelé nedůvěřují Ukrajině ani Západu, že budou jednat v dobré víře, což neznamená, že ukrajinští a západní představitelé důvěřují svým ruským protějškům. Nedostatek důvěry je zřejmý na všech stranách, ale ze strany Moskvy je obzvláště palčivý kvůli řadě nedávných odhalení.

Zdrojem problému je to, co se stalo při jednáních o dohodě Minsk II z roku 2015, která byla rámcem pro ukončení konfliktu na Donbasu. Hlavní roli při navrhování tohoto rámce hráli francouzský prezident Francois Hollande a německá kancléřka Angela Merkelová, ačkoli rozsáhle konzultovali jak s Putinem, tak s ukrajinským prezidentem Petrem Porošenkem. Tyto čtyři osoby byly také klíčovými aktéry následných jednání. Není pochyb o tom, že Putin usiloval o to, aby Minsk fungoval. Hollande, Merkelová a Porošenko – stejně jako Zelenskyj – však dali jasně najevo, že neměli zájem na realizaci Minsku, ale spíše jej považovali za příležitost získat čas, aby Ukrajina vybudovala svou armádu a mohla se vypořádat s povstáním v Donbasu. Jak řekla Merkelová listu Die Zeit, šlo o „pokus dát Ukrajině čas … aby se stala silnější“.

Podobně se vyjádřil i Porošenko: „Naším cílem bylo nejprve zastavit hrozbu, nebo alespoň oddálit válku – zajistit si osm let na obnovení hospodářského růstu a vytvoření silných ozbrojených sil.“

Krátce po rozhovoru Merkelové pro Die Zeit v prosinci 2022 Putin na tiskové konferenci řekl: „Myslel jsem si, že ostatní účastníci této dohody jsou přinejmenším čestní, ale ne, ukázalo se, že nám také lhali a chtěli jen napumpovat Ukrajinu zbraněmi a připravit ji na vojenský konflikt.“ Dále uvedl, že se nechal Západem obelhat, což způsobilo, že propásl příležitost vyřešit ukrajinský problém za pro Rusko příznivějších okolností: „Zřejmě jsme se zorientovali příliš pozdě, abych byl upřímný. Možná jsme to všechno [vojenskou operaci] měli zahájit dříve, ale prostě jsme doufali, že se nám to podaří vyřešit v rámci minských dohod.“ Poté dal jasně najevo, že dvojí přístup Západu zkomplikuje budoucí jednání: „Důvěra je již téměř na nule, ale jak bychom po takových prohlášeních mohli vyjednávat? O čem? Můžeme s někým uzavřít nějakou dohodu a kde jsou záruky?“.

Celkově lze říci, že neexistuje téměř žádná šance, že by válka na Ukrajině skončila smysluplným mírovým urovnáním. Místo toho se válka pravděpodobně protáhne nejméně o další rok a nakonec se změní v zamrzlý konflikt, který se může opět změnit ve válku střeleckou.

Důsledky

Absence životaschopné mírové dohody bude mít řadu hrozivých důsledků. Například vztahy mezi Ruskem a Západem pravděpodobně zůstanou v dohledné budoucnosti hluboce nepřátelské a nebezpečné. Každá strana bude pokračovat v démonizaci druhé strany a zároveň se bude usilovně snažit maximalizovat množství bolesti a problémů, které svému soupeři způsobí. Tato situace jistě převládne, pokud budou boje pokračovat; ale i když se válka změní v zamrzlý konflikt, míra nepřátelství mezi oběma stranami se pravděpodobně příliš nezmění.

Moskva se bude snažit využít existujících trhlin mezi evropskými zeměmi a zároveň bude usilovat o oslabení transatlantických vztahů i klíčových evropských institucí, jako je EU a NATO. Vzhledem ke škodám, které válka způsobila a nadále způsobuje evropské ekonomice, vzhledem k rostoucímu rozčarování v Evropě z vyhlídky na nekončící válku na Ukrajině a vzhledem k rozdílům mezi Evropou a Spojenými státy, pokud jde o obchod s Čínou, by ruští představitelé měli najít úrodnou půdu pro vyvolávání problémů na Západě.

Toto vměšování přirozeně posílí rusofobii v Evropě a ve Spojených státech, čímž se špatná situace ještě zhorší.

Západ bude ze své strany udržovat sankce vůči Moskvě a omezovat hospodářské styky mezi oběma stranami na minimum, to vše s cílem poškodit ruskou ekonomiku. Navíc bude jistě spolupracovat s Ukrajinou a pomáhat vyvolávat povstání na územích, která Rusko Ukrajině odebralo. Zároveň budou Spojené státy a jejich spojenci pokračovat v tvrdé politice zadržování Ruska, kterou podle mnohých posílí vstup Finska a Švédska do NATO a rozmístění významných sil NATO ve východní Evropě.

Západ bude samozřejmě i nadále usilovat o vstup Gruzie a Ukrajiny do NATO, i když k tomu pravděpodobně nedojde. A konečně, americké a evropské elity si jistě zachovají své nadšení pro podporu změny režimu v Moskvě a postavení Putina před soud za ruské akce na Ukrajině.

Vztahy mezi Ruskem a Západem budou i nadále nejen jedovaté, ale také nebezpečné, neboť bude stále existovat možnost jaderné eskalace nebo velmocenské války mezi Ruskem a Spojenými státy.

Zničení Ukrajiny

Ukrajina se nacházela ve vážných ekonomických a demografických problémech již před začátkem loňské války.

Zpustošení Ukrajiny po ruské invazi je děsivé. Světová banka v přehledu událostí během prvního roku války uvádí, že invaze „si vybrala nepředstavitelnou daň na obyvatelích Ukrajiny a ekonomice země, jejíž aktivita se v roce 2022 snížila o závratných 29,2 %“. Není překvapením, že Kyjev potřebuje masivní injekce zahraniční pomoci už jen proto, aby udržel vládu v chodu, nemluvě o vedení války. Světová banka navíc odhaduje, že škody přesahují 135 miliard dolarů a že na obnovu Ukrajiny bude potřeba zhruba 411 miliard dolarů. Chudoba se podle ní „zvýšila z 5,5 % v roce 2021 na 24,1 % v roce 2022, což uvrhlo do chudoby dalších 7,1 milionu lidí a stáhlo 15 let pokroku“.

Města byla zničena, zhruba 8 milionů Ukrajinců uprchlo ze země a asi 7 milionů je vnitřně vysídleno. Organizace spojených národů potvrdila 8 490 mrtvých civilistů, i když se domnívá, že skutečný počet je „podstatně vyšší“.

A Ukrajina jistě utrpěla hodně přes 100 000 obětí na bojišti.

Budoucnost Ukrajiny vypadá v krajním případě bezútěšně. Válka nevykazuje žádné známky brzkého ukončení, což znamená další ničení infrastruktury a obydlí, další ničení měst, další úmrtí civilistů i vojáků a další škody na ekonomice. A nejenže Ukrajina pravděpodobně ztratí ještě více území ve prospěch Ruska, ale podle Evropské komise „válka přivedla Ukrajinu na cestu nezvratného demografického úpadku“.

Aby toho nebylo málo, Rusové budou pracovat přesčas, aby udrželi rumpálovou Ukrajinu ekonomicky slabou a politicky nestabilní. Pokračující konflikt také pravděpodobně podnítí korupci, která je již dlouho akutním problémem, a dále posílí extremistické skupiny na Ukrajině. Je těžké si představit, že by Kyjev někdy splnil kritéria nutná pro vstup do EU nebo NATO.

Politika USA vůči Číně

Válka na Ukrajině brání snaze USA zadržovat Čínu, což má pro americkou bezpečnost zásadní význam, neboť Čína je rovnocenným konkurentem, zatímco Rusko nikoli.

Logika rovnováhy sil totiž říká, že Spojené státy by se měly spojit s Ruskem proti Číně a plnou silou se obrátit do východní Asie. Místo toho válka na Ukrajině přiblížila Peking a Moskvu k sobě a zároveň poskytla Číně silný podnět k tomu, aby zajistila, že Rusko nebude poraženo a Spojené státy zůstanou vázány v Evropě, což brání jejich úsilí o obrat do východní Asie.

Závěr
Nyní by již mělo být zřejmé, že válka na Ukrajině je obrovskou katastrofou, která pravděpodobně v dohledné době neskončí, a až skončí, jejím výsledkem nebude trvalý mír. Je třeba říci několik slov o tom, jak se Západ do této strašné situace dostal.

Tradiční představa o původu války je, že Putin 24. února 2022 zahájil nevyprovokovaný útok, který byl motivován jeho velkým plánem na vytvoření velkého Ruska. Ukrajina prý byla první zemí, kterou hodlal dobýt a anektovat, ale ne poslední. Jak jsem již mnohokrát uvedl, neexistuje žádný důkaz, který by tuto argumentaci podporoval, a ve skutečnosti existuje mnoho důkazů, které ji přímo popírají.

Ačkoli není pochyb o tom, že Rusko napadlo Ukrajinu, konečnou příčinou války bylo rozhodnutí Západu – a zde mluvíme především o Spojených státech – učinit z Ukrajiny západní opěrný bod na hranicích Ruska. Klíčovým prvkem této strategie bylo přivedení Ukrajiny do NATO, což nejen Putin, ale celý ruský zahraničněpolitický establishment považoval za existenční hrozbu, kterou je třeba eliminovat.

Často se zapomíná, že řada amerických a evropských politiků a stratégů se od počátku stavěla proti rozšiřování NATO, protože chápali, že Rusové to budou považovat za hrozbu a že tato politika nakonec povede ke katastrofě. Seznam odpůrců zahrnuje George Kennana, jak ministra obrany prezidenta Clintona Williama Perryho, tak jeho předsedu sboru náčelníků štábů generála Johna Shalikashviliho, Paula Nitzeho, Roberta Gatese, Roberta McNamaru, Richarda Pipese a Jacka Matlocka, abychom jmenovali alespoň některé.

Na summitu NATO v Bukurešti v dubnu 2008 se francouzský prezident Nicolas Sarkozy i německá kancléřka Angela Merkelová postavili proti plánu prezidenta George W. Bushe začlenit Ukrajinu do aliance. Merkelová později uvedla, že její nesouhlas vycházel z přesvědčení, že Putin by si to vyložil jako „vyhlášení války“.

Odpůrci rozšiřování NATO měli samozřejmě pravdu, ale boj prohráli a NATO se vydalo na východ, což nakonec vyprovokovalo Rusy k zahájení preventivní války. Kdyby Spojené státy a jejich spojenci v dubnu 2008 nepodnikli kroky k tomu, aby Ukrajina vstoupila do NATO, nebo kdyby byli ochotni vyjít vstříc bezpečnostním zájmům Moskvy po vypuknutí ukrajinské krize v únoru 2014, na Ukrajině by dnes pravděpodobně žádná válka nebyla a její hranice by vypadaly stejně jako v roce 1991, kdy získala nezávislost. Západ se dopustil kolosální chyby, za kterou on i mnozí další ještě nepřestali platit.

* * *

Tento článek byl napsán jako podklad pro veřejné přednášky o ukrajinském konfliktu, které jsem vedl nebo povedu.