Jeden z posledních žijících účastníků SNP Vladimír Třmen se dožil vzácného životního jubilea 95 let

Na začátku SNP neměl ani 16 let. Trumpetu, na které se učil hrát na střední škole, vyměnil za pušku. Chvíle prožité v zákopech po boku mrtvých spolubojovníků a křičících raněných byly podle Vladimíra Strmene těmi nejhoršími, jaké zažil.

Na SNP nikdy nezapomene

Zatímco většina vojáků z II. světové války o minulosti raději nemluvila, dnes už 95letý Bystričan svůj příběh vypráví mladším generacím. Nechce, aby se na události spjaté s našimi dějinami, kterými bylo zejména Slovenské národní povstání, zapomnělo.

„I když jsme v SNP byli v první linii, každý partyzán či voják nosil v sobě naději, že přežije. Mnohdy jsme zažili situace, kdy ráno nikdo z nás netušil, zda se dožije večeře. Pud sebezáchovy má každý člověk. Motto, podle kterého jsem se řídil bylo vydržet, nepokořit se, jít dopředu, nikdy se nedívat dozadu. Neboť to, co bylo, to už se opakovat nemůže. Taková byla moje celoživotní idea,“

řekl Vladimír Třmen v jednom z rozhovorů o SNP.

Ke gratulantům se připojuje i redakce Bystricovin a panu Strmenovi přejeme k jeho uctyhodným narozeninám ještě mnoho pevného zdraví a životního optimismu, který tento vzácný člověk kolem sebe šíří.

Vladimír Třmen

Narodil se 26. srpna 1928 v hornické osadě Richtárová nedaleko obce Staré Hory. Otec pracoval v papírnách v Harmanci. Na následky silného nachlazení však onemocněl zánětem mozkových blan a když měl Vladimír jen tři a půl roku, zemřel.

Matka Františka finančně nezvládala péči o syna, proto ho předala do výchovy k sestrám Vincentkám do Radvaně. V dětském domově Vladimír strávil 7 let života a ve svých 14 letech nastoupil na vojenskou školu k armádní kapele v Banské Bystrici.

Vzpomínky přímého účastníka SNP 

Vladimír Třmen  na ta léta vzpomíná:

„Po uplynutí čtrnáctého roku se mi podařilo udělat přijímací pohovory za eléva k posádkové hudbě Banská Bystrica. Narukoval jsem 12. září 1942, v den památného falešného bombardování Banské Bystrice. Porucha na jednom z bombardérů shodila několik bomb za Urpín. Všichni účastníci Radvanského jarmarku si mysleli, že bombardují město. Kolotočáři uprchli, kolotoče se točili, lidé skákali, ruce, nohy polámané, housenkové dráhy… To byl křik, panika!“

Takto vypadal první den přijatých 12 nováčků v armádní kapele, které mělo čekat pětileté studium. Výběr nástrojů nebyl vůbec na mladých kadetech, ale o jejich dalším studiu rozhodl názor velitele, který jim podle tvaru chrupu přidělil instrument. Každý dostal takový nástroj, jaký byl potřebný do orchestru. Vladimír se tak dostal k trubce.

Studium však narušila blížící se fronta. Rok po nástupu, v létě 1943 absolvovali armádní kapelníci výcvik se zbraní na Oremlaze u Brusna.

Vypuknutí Slovenského národního povstání a těžké zranění

O rok později byla posádková hudba převelena ke třetímu pěšímu pluku do Zvolena:

„Vznik SNP byl oznámen poplachem, všichni jsme museli opustit prostory kasáren, kde nám bylo před kasárnami oznámeno, že vzniklo Povstání.“ 

Mladého Vladimíra spolu s jedenácti spolužáky propustili domů s tím, že po skončení války se mají vrátit, aby se jim započítaly zkoušky za aktuální ročník. Po návratu na Richtárovou našel v rodičovském domě partyzánský štáb, následně ho velitel štábu zverboval slovy:

„Nač je ti trouba, tady máš flintu, je třeba bojovat! My jsme přišli až zpoza Uralu a ty tuhle doma budeš sedět? Jdeš s námi bojovat!“

Tak se přidal k partyzánům, kde začal jako spojka. Po několika dnech ho poznal jeho velitel ze Zvolena, nadporučík Sitár, který ho pozval do své jednotky. Vladimír absolvoval výcvik na střelce lehkého kulometu, mínerský výcvik a bojoval při Velkých Bělicích a v Turci.

Boje byly velmi tvrdé a nemilosrdné. Obě strany si nic nechtěly a nemohly darovat. Každý den v horách znamenal velké riziko s nejasným koncem:

„Ráno jsme nevěděli, jestli dožijeme večeře, a večer jsme nevěděli, jestli dožijeme rána.“ 

Po jednom z německých útoků byl těžce raněn i Vladimír. Pouze díky odvaze spolubojovníků a shodě šťastných náhod byl s střepinami v těle převezen do nemocnice v Banské Bystrici. Tam mu je úspěšně vybral primář Daniel Petelen, ačkoli mnozí povstalci takové štěstí neměli.

„Pod okny operačky byla spousta rukou, nohou v louži krve, které musely odoperovat některým bojovníkům, které ze zákopů tam přivezli,“ 

vynořují se mu vzpomínky na to období.

Vladimírovi šlo o život dokonce iv nemocničním pokoji. Jeden z vojáků, kterému po útoku musely amputovat obě nohy, se neuměl vyrovnat s vyhlídkami na další život. Měl u sebe ruční granát, ten odjistil a vložil si ho pod peřinu.

Naštěstí si toho všiml další voják zotavující se v nemocničním pokoji, okamžitě přiběhl a granát vyhodil ven oknem. Ten letíc, jakmile byl pod úrovní okna, také explodoval.

Po tomto zážitku byl Vladimír Strmen několik dní v zotavovně v Banské Bystrici a následně byl převezen do lazaretu ve Špané Dolině. Ani ne po dvou týdnech od zranění jej lékaři pro nedostatek kapacity propustili a odešel do hor opět bojovat.

Přechod frontou

Jelikož Němci věděli o obyvatelích žijících v horských osadách, že pomáhají partyzánům, bombardovali Staré Hory, starohorskou dolinu, Donovaly a okolní osady. Bylo mnoho mrtvých civilů i vojáků, velké škody na vojenském a soukromém majetku.

Němci také agitovali mezi ukrytými partyzány v horách pomocí shozených letáků. Na nich byly vytištěny propustky, kterými se mohli vzdávající se bojovníci prokázat. Ty jim měly zajistit beztrestnost a klidný návrat domů. Šlo však jen o past a někteří partyzáni, kteří se rozhodli opustit hory, tak vběhli ničivým popravčím komandám přímo na mušku. Skončili v masových hrobech v Kremničce a v Německé.

Vladimír Strmen byl se svými spolubojovníky od listopadu 1944 přičleněn k sovětské jednotce Pomstitel, které velel major Morozov. Jejich úkolem bylo zabránit přesunu vojenských sil a prostředků mezi městy Banská Bystrica a Ružomberok:

„Vyhodili jsme mosty, museli jsme dělat zátarasy, ve dne – v noci přepady na německá vojska. Za co se nám Němci odvděčili lovem na partyzánské jednotky.“

Němci dále postupovali i vůči civilnímu obyvatelstvu žijícímu v horských osadách, které pomáhalo partyzánům po materiální a informační stránce. Jedna taková trestná výprava byla v únoru 1945 vyčleněna na vypálení Starých Hor. Jejich postup však byl odhalen a tak asi 50 – členná skupina německých vojáků byla na místě postřílena.

Dne 18. března se však Němci pomstili přepadením partyzánské republiky, vypálen byl Průchod, Kaliště, Baláže, Španie Dolina, Staré Hory a Richtárová:

„Stříleli do všeho, co se hýbalo, i náš rodičovský dům spálili a do hořícího domu hodili moji mámu is dvouletým bratrem Ivankou za to, že pekla chléb a prala pro partyzány.“

Vladimírově mámě a nevlastnímu bratrovi se však podařilo utéct přes zadní východ z domu a v hlubokém sněhu přes potok proběhli do dvora sousedů, kde se ukryli. Jeho nevlastního otce Rudolfa odvedli spolu s ostatními muži do tábora v Dachau, odkud se vrátil s podlomeným zdravím. Den na to dostala partyzánská jednotka rozkaz opustit starohorské lesy a pochodovat přes frontu:

„Směrem na Baláže, které ještě doháraly, kolem poledne jsme vyjeli na Kaliště, to už bylo shořelo, tam nebylo nikoho.“ 

Postupovali dále na Donovaly, kde po domech přenocovali, a dále vypochodovali směrem na Liptovskou Lužnou, Magurku, Chabenec, odtud do Jasenské doliny. Tam udělala jednotka chybu a založila si ohne. Byla tak snadným cílem pro německou leteckou jednotku, která je propadla.

Vladimír spolu se svými druhy očekávali výsadek německých vojáků a byli připraveni na jejich útok, ten však naštěstí nepřišel. Další den se dostali do vesnice Bystrá u Podbrezové, kde dva dny odpočívali. Následně putovali čtyři dny přes Vernár do Popradu, kde byli přičleněni k osmému sboru armádního generála Ludvíka Svobody.

Přestože v následujících osvoboditelských bojích byli nasazeni do první linie, měli hodně štěstí. Například v boji u dnes již zaniklé obce Pařížovce to bylo opravdu hrůzostrašné:

„ Tam nám Němci plamenomety upekli dost hodně našich vojáků.“

Vladimírovi se podařilo vyváznout bez těžších zranění. Následně ho velitelé vybrali a přesunuli do Banské Bystrice, kde vytvořili první československou posádku. Tato posádka dohlížela na klidný průběh událostí již v osvobozeném městě a v jeho okolí. Kraj však byl změněn k nepoznání:

„Když jsme po frontě přijeli do Bystrice, všechny kolejnice, pražce, perly, pražce, telegrafní sloupy, všechno bylo absolutně zničeno! Byly vyhozeny všechny mosty, všechny viadukty. To byl pohled zkázy! To bylo něco strašného, ​​co Němci za sebou nechali.“

Po válce

Pan Třmen se po skončení II. světové války zaměstnal v Podbrezovských železárnách. Oženil se Marií, rodilou Borovicovou, se kterou měli dvě děti. V práci výrazně přispěl k přebudování závodního orchestru.

V roce 1970 se z rodinných důvodů přestěhoval do Banské Bystrice. Pracoval v Tesle, pozdějších Závodech výpočetní techniky, kde vytvořil úspěšnou závodní kapelu, kterou také vedl. Po odchodu do důchodu v roce 1988 žije aktivním životem jako hudebník, vede besedy a diskuse o své účasti v SNP, je pravidelným účastníkem oslav Povstání spolu s dalšími spolubojovníky, kterých je však každým rokem méně…