Adžarská anabáze… Blog – převzato z blogu Ládi Větvičky

15.10.2023

Ladislav Větvička

Tuž mam opět radost převelikou. Prvni reportaš zahraničniho zpravodaje pro prvni čislo časopisu TO je tady. Už slogan časopisu stoji za to – „Žít a nechat žít, číst a nechat číst…“

Adžárie je autonomní republikou s hlavním městem Batumi, ležící na břehu Černého moře. Subtropické podnebí, které je chráněno před chladem z vnitrozemí pohořím malého Kavkazu (nejvyšší vrchol 3.007 metrů nad mořem) vytvořilo na relativně malém území (Moravskoslezský kraj je skoro dvakrát větší než celá Adžárie) ráj na zemi. Určitě není náhodou, že právě tady se rozkládalo přímořské království Kolchida. Svahy plné mandarinkových sadů a bambusových hájů se prudce svažují do údolí nespoutaných říček, okolo kterých vyrostly restaurace nabízející jesetery, pstruhy nebo klasickou gruzínskou kuchyni.

Obyvatelé Adžárie mluví gruzínským dialektem, od zbytku Gruzie se odlišují náboženstvím – během turecké nadvlády, která skončila až v roce 1878, přijali mnozí obyvatelé islám. Ne, nebojte se. Na každém rohu najdete krámky se skvělým vínem, v restauracích se podává pivo (už méně skvělé) a vepřové maso je pevnou součástí místního jídelníčku.

Adžárie se naštěstí vyhnul osud dalších dvou území – Abcházie a Jižní Osetie, kde proběhly krvavé střety a dnes se na území těchto dvou států dostanete jen ze severu, z území Ruské federace. Gruzíni pořád nesou ztrátu těchto dvou území velice citlivě. Pokud byste se chtěli podívat třeba do abcházského hlavního města Suchumi, pořiďte si druhý pas. Nevhodné razítko v pase by se mohlo stát velikou nepříjemností, pokud by ho u vás gruzínští celníci objevili.

To se vám ovšem při pobytu v Adžárii stát nemůže. Pokud si při vstupu do Adžárie nevšimnete hraniční cedule s názvem země, ani vás nenapadne, že jste v autonomní republice s vlastním parlamentem a vládou. Jediné, čeho si všimnete, je že vlajka Gruzie se poněkud zmenšila, protože pozadím adžarské vlajky jsou modrobílé pruhy a červenobílý gruzínský motiv je jen v levé horní části vlajky.

Tož – přejme Adžarům, aby nejenže zůstali hrdou a autonomní republikou, ale kromě tlaku svého vlastního hlavního města odolali hlavně tlaku svého mocného jižního souseda – Turecka. Protože hlavní město Adžárie Batumi díky finanční síle tureckých investic už gruzínský charakter ztratilo, a to nejen ve starém městě v okolí mešity a minaretu, ale obzvláště v moderní části města, kde masivní investice daly vzniknout mrakodrapům, které z tohoto místa udělaly kosmopolitní prostor bližší spíše Ankaře, nežli Tbilisi.

Nu ale – kdo chce kam – však to znát

Neměl jsem doma co dělat, tak jsem si koupil letenku a po třech hodinách přímého letu jsem se už procházel po adžarském nábřeží malého městečka, kde jsem se uchýlil, abych v klidu azylu pod horami Malého Kavkazu dopsal svoji čtrnáctou knihu.

Chvíli jsem se kochal pohledem na klidný obzor Černého moře, chvíli jsem si prohlížel přímořské hospody, které pomalu mizely jak pára nad hrncem, protože sezóna byla u konce.

Bylo osmnáctého září a to znamenalo, že všichni ti malí, protivní fakani, kteří tady pořvávali celé prázdniny po ulicích dlouho po půlnoci, náhle zmizeli, protože si museli obléknout bílé košilky, černé gatě a nastoupit do nového ročníku školní docházky. To už je tady takový zvyk. Prázdniny k 15. září končí a děcka musí do škol.

Tím sezóna na pobřeží Černého moře končí. Rodiče s dětmi se rozjedou zpět do svých domovských dědin po celé Gruzii, jejíž je Adžárie součástí a pobřeží osiří jak Maryčka poté, co její tata „S rozbitou lebkou do příkopy pad…“

Jestli si myslíte, že počátek školního roku je pro někoho radostná záležitost, tak se mýlíte. Možná snad pro ta děcka samotná, protože se po třech měsících prázdnin potkají se spolužáky. Pro jejich rodiče a učitele začne dřina, pro živnostníky na břehu moře začne strádání, které skončí opět se začátkem nové sezóny v červnu dalšího roku.

I pro ty děti je ovšem nástup do školy počátkem dalšího dílu nesmyslného příběhu, kterým naše multikulturní společnost cíleně ničí naše potomky. Jestli si myslíte, že jen naše školy vypouští do světa nevzdělané pitomce, kteří nic nevědí o historii Evropy a naší země, tak se mýlíte. Jestli si myslíte, že jen v naší zemi je možné, aby děti z historie posledních sta let věděly jen to, že v roce 1989 hrdinní studenti zacinkali klíči a pod vedením dramatika vyhnali komunisty, pak se také mýlíte. Jestli si myslíte, že debilizace našich dětí pomocí zjednodušování učiva a minimalizace matematiky je také jen naše specialita, opět se mýlíte. Jde o celosvětový proces jak udělat z našich potomků ovce, neschopné psát rukou, počítat bez kalkulačky a přemýšlet v dějinných souvislostech.

Je třeba přiznat, že Gruzíni jsou v tomto procesu přibližně dvacet let před námi. Možná by stálo za to přijet se sem podívat, abyste viděli, jaké pitomce budete mít ze svých dětí, až projdou naším dnešním vzdělávacím procesem, pokud se tomuto trendu nepostavíme.

Nechci zacházet do podrobností, zmíním snad jen jednu vědu, která je základním kamenem pro pochopení mnoha dalších oborů – matematika.

Gruzíni po absolvování školy neumí počítat. Škola je k tomu nenutí. Neučí je zpaměti řešit základní problémy. Výsledkem je, že si připadáte jak v debilizované společnosti. Gruzínský chlapec či děvče jsou bez kalkulačky naprosto ztraceni.

Ne, nemám na mysli složité počty jako 3×17 nebo 132+28 a podobně. Gruzínské dítě (a tím myslím produkt jejich multikulturního školství, tedy osoby do čtyřiceti let) potřebuje kalkulačku na to, aby sečetlo dvojciferná čísla, třeba když mají sečíst 17+18 lari, když si u nich koupíte kilo višní a kilo třešní.

Gruzínské dítě prostě nechápe základní matematické souvislosti a tak se potom nemůže divit, že mu unikají souvislosti z jiných oborů.

Ani vlastně nevím, jak bych vám to popsal, protože když jsem to vykládal lidem u nás, tak mi to nevěřili. Když jsem to vykládal lidem, kteří se tady se mnou vydali na mikrovýpravu, také mi nevěřili – až do okamžiku, než se poprvé v restaurací setkali s číšnicí, která nechápala, jak mohou čtyři synci chtít rozpočítat účet, když jeden měl chačapuri, druhá odžachuri, třetí natachtari a čtvrtý kindzmarauli. Prostě to nedokázala odečíst od celkové sumy.

Osobní zkušenost je nepřenosná.

Dopsal jsem kapitolu knihy a zavolal servírku, že zaplatím vepřový šašlik za 15 a dvě piva po 2,5 Lari. Obvykle si tady přiúčtují ještě deset procent za obsluhu. Proč to dělají, to nevím, protože úroveň obsluhy je v porovnání s Česko-Slovenskem příšerná.

Místo 22 Lari mi servírka drze oznámila, že by chtěla 27 Lari.

„Jak jsi na to přišla, děvucho švarna? Můžeš mi to spočítat na papíře?“ povídám ji.

Podívala se na mě škaredě a odešla za pult, kde si pod nosem funěla jakési mě neznámé gruzínské nadávky. Za deset minut se vrátila a na papíru bylo napsáno: šašlík 15, dvě piva po 2,50, obsluha 10%, celkem 27 Lari

„Děvucho, to nemůže být 27 Lari, ale maximálně 22 Lari,“ povídám ji. Chvíli se se mnou hádala, tak jsem jí to spočítal na její kalkulačce. Tři minuty to přepočítávala a pak vykulila oči: „Fakt, dvacet dva. Jak jste to věděl?“

Usmál jsem se smutně.

„Naučil jsem se to ve škole, robko švarna,“ pověděl jsem jí česky a odešel pryč.

A tak to tady probíhá v každé hospodě, v každém obchodě.

Jen tak pro zasmání – na promenádě jsem prošel okolo reklamní cedule „Za dvě piva dostanete tři“. Asi chápete, že takové nabídce nemůže správný Ostravák odolat. Ale byl jsem obezřetný, protože pod Kavkazem nikdy nevíte.

„Kolik u vás stojí pivo?“ otázal jsem se mladého chlapce za pultem.

„Pět Lari,“ odpověděl.

„A kolik stojí tři piva?“ nenechal jsem se jen tak odbýt.

„Tři piva stojí dvanáct Lari,“ odvětil s úsměvem ten chlapec.

„Jak je to možné? Máte tam napsáno tři piva za cenu dvou, tak by to mělo být méně, ne?“

„Aha, netušil jsem, že chcete ty tři piva v akci. Tak to bude za 9 Lari“, smál se na mě ten mladý chlapec.

Pořád mi to nesedělo. Ale nekupte to za tu cenu. Objednal jsem.

Chvíli jsem čekal a obdivoval západ slunce nad Černým mořem, kde jsem někde v dálce na západě hledal siluety Varny a Burgasu, o kousek severněji jsem tušil Jaltu a obrysy Krymu. Vidět nebylo samozřejmě ani jedno, ani druhé. Přece jen to je tisíc kiláků.

Ze zasnění nad krásami Krymu a východní Bulhárie mě vyrušil ten mladý chlapec. S třísknutím o stůl přede mě postavil tři podchlazené krýgly s tekutinou, připomínající barvou cokoliv, jen ne piva. Samozřejmě bez pěny. A jak je známo z Ostravska, pivo bez pěny je jak baba bez oka.

„Co to kura je?“ povídám tomu marnému stvoření.

Zarazil se, jak kdyby nechápal, že něco udělal špatně.

„Objednal jste tři piva za cenu dvou, tak tady je máte. Dostanu od vás jedenáct Lari.“

„Neříkal jste devět?“

„Říkal, ale zapomněl jsem vám započítat daň,“ usmál se tak, že mě naprosto odzbrojil.

A tak jsem byl opět za cypa já…

Do Adžárie se nejjednodušeji dostanete přímým letem z letiště Ostrava – Katovice nebo RVHP Praha do Kutaisi za cenu okolo dvou tisíc korun. Maršrutka z Kutaisi do Adžárie jede asi hodinu a půl a stojí 15 Lari (v dnešním kursu okolo 130,-Kč), týdenní SIMka s neomezenými daty vás vyjde na 10 Lari (85,-Kč).

Ladik Větvička, zahranični dopisovatel TO, Kobuleti, Adžárie

PS: Nejbližši mikrovýpravu do Adžárie pořádáme 20. – 26. 11. 2023 s tématem „SKLIZEŇ MANDARINEK“. Zájemci mohou o bližší informace psát na mail ladislav.vetvicka@centrum.cz

Pokud je vám blízké vnímání světa, prezentované ve výše uvedeném textu, podpořte nás. Bo kdo jiný, než vy? A kdy jindy, než fčil? Dnešní režim to za vás rozhodně neudělá.

Dar Literarnimu & cestovatelskemu klubu Ladislava Větvičky

možete poslat na učet 1030513055/5500 z ciziny pak na IBAN: CZ2355000000001030513055. SWIFT: RZBCCZPP