Křesťané zabíjejí křesťany ve jménu Krista
Bylo tedy vrcholem ironie, že se obrovská katedrála – jedna z pouhých dvou nagasackých památek, které bylo možné z výšky 31 000 metrů pozitivně identifikovat – stala pro posádku Bockova vozu Ground Zero. (Druhým identifikovatelným zaměřovacím bodem z této výšky byl komplex zbrojní továrny Mitsubishi – které došly suroviny kvůli úspěšné spojenecké námořní blokádě, jež zastavila výrobu válečného materiálu).
Když dne 9. srpna 1945 v 11:02 hodin nad Nagasaki vybuchla atomová bomba, neznámý počet křesťanů z Nagasaki, kteří se účastnili mše, se vypařil, zuhelnatěl nebo jinak zmizel ve spalující radioaktivní ohnivé kouli, která explodovala 500 metrů nad katedrálou. „Černý déšť“, který se brzy spustil z hřibovitého mraku, obsahoval smíšené buněčné pozůstatky mnoha nagasackých křesťanů i mnoha dalších šintoistů a buddhistů z okolí. Teologické důsledky složek nagasackého černého deště by měly zamotat hlavu teologům všech náboženství.
Počet mrtvých křesťanů v Nagasaki
Většina nagasackých křesťanů výbuch nepřežila. Odhaduje se, že 6 000 z nich zemřelo na místě, včetně všech, kteří byli toho rána v kostele. Z 12 000 členů sboru svaté Marie jich 8 500 zemřelo v důsledku výbuchu bomby. Mnozí z těch, kteří přežili, vážně onemocněli zcela novou, vysoce smrtelnou nemocí, pro kterou dosud neexistoval název: nemoc z ozáření.
V blízkosti katedrály se nacházely tři jeptišky a katolická dívčí škola. Všechny zmizely v černém dýmu, černém dešti nebo se z nich staly černé kusy dřevěného uhlí. Desetitisíce dalších nevinných nebojujících sousedů také okamžitě zemřely, ale mnohem více jich bylo smrtelně zraněno a/nebo nevyléčitelně nemocných. Některé z původních obětí (včetně jejich potomků) dodnes trpí transgeneračními zhoubnými nádory a poruchami imunity způsobenými vystavením smrtícím radioaktivním izotopům, které bomba vyprodukovala.
A zde je jedna z nejdůležitějších ironií: To, co japonská císařská vláda nedokázala za 250 let pronásledování (tj. zničit japonské křesťanství), dokázali američtí křesťané během pouhých několika sekund.

Dokonce i poté, co americká bomba zničila křesťanství v Nagasaki, se pomalé oživení některýchjaponských církví dostalo na pouhý zlomek 1 % celkové populace, přičemž průměrná účast na bohoslužbách v celé zemi je údajně pouze 30 osob za neděli. Devastace Nagasaki ochromila to, co kdysi bylo živou církví.
George Zabelka, katolický kaplan 509. kompozitní skupiny

Otec George Zabelka byl římskokatolickým kaplanem 509. kompozitní skupiny (skupina o 1500 mužích, jejímž jediným úkolem bylo dopravit atomové bomby na japonské městské cíle). Byl jedním z mála duchovních po druhé světové válce, kteří nakonec došli k poznání vážných rozporů mezi tím, co ho jeho moderní církev učila o válce, a tím, k čemu se prvních 300 let hlásilo křesťanství: vražedné násilí bylo jeho členům zakázáno.

Několik desetiletí poté, co byl Zabelka propuštěn z vojenské kaplanské služby, nakonec dospěl k závěru, že on i římskokatolická církev se dopustili vážných etických a teologických chyb, když nábožensky legitimizovali organizované masové vraždění, které je moderní válkou. Pomalu pochopil, že „nepřítel můj a nepřítel mého národa není nepřítelem Božím. Nepřítel můj a nepřítel mého národa jsou spíše Boží děti, které Bůh miluje, a které tedy mám milovat já jako následovník tohoto milujícího Boha“.
Postupné obrácení otce Zabelky od křesťanství tolerujícího vražedné násilí zcela změnilo jeho službu ve vnitřním městě Detroitu v Michiganu. Jeho absolutní oddanost pravdě evangelia o nenásilí – stejně jako oddanost Martina Luthera Kinga – ho inspirovala k tomu, aby zbývající desetiletí svého života a práce zasvětil vystupování proti násilí ve všech jeho podobách, včetně násilí militarismu, rasismu a ekonomického vykořisťování. V den 50. výročí bombardování se Zabelka vydal do Nagasaki, kde se se slzami v očích kál a prosil o odpuštění za to, že se na tomto zločinu podílel.
Stejně tak luteránský kaplan 509. jednotky, pastor William Downey (dříve působil v Hope Evangelical Lutheran Church v Minneapolisu, MN), ve svém poradenství vojákům, které trápila jejich účast na vytváření vražd pro stát, později odsoudil veškeré zabíjení, ať už jedinou kulkou, nebo zbraní hromadného ničení.
Proč by se měli váleční veteráni hlásit k náboženství, které žehná válkám, jež zničily jejich duše
Ve významné knize Daniela Hallocka Peklo, uzdravení a odpor autor popisuje buddhistické ústraní z roku 1997, které vedl buddhistický mnich Thich Nhat Hanh. Ústraní se zúčastnilo několik veteránů z vietnamské války, kteří utrpěli trauma v boji a opustili křesťanství svého mládí. Veteráni reagovali na mnichovo působení pozitivně. Hallock napsal: „Buddhismus zjevně nabízí něco, co v institucionálním křesťanství nelze nalézt. Proč by ale potom měli veteráni přijímat náboženství, které požehnalo válkám, jež zničily jejich duše? Není divu, že se obracejí na laskavého buddhistického mnicha, aby si vyslechli to, co jsou z velké části Kristovy pravdy.“
Hallockův pronikavý komentář by měl být vystřízlivěním pro křesťanské vedoucí, kteří zřejmě považují za zásadní pro církev jak nábor nových členů, tak udržení těch starých. Skutečnost, že USA jsou vysoce militarizovaným národem, ztěžuje vyučování a kázání pravd evangelia o nenásilí, zejména vojenským veteránům (zejména těm, kteří jsou bez práce, bez domova, psychicky sužovaní, duchovně vyčerpaní, podvyživení, přeléčení, přeočkovaní, v depresi a/nebo se sebevražednými sklony), kteří možná ztratili víru kvůli hrůzám, jež zažili na bojišti.
Ve své praxi celostní, preventivní a nelékové péče o duševní zdraví jsem se zabýval stovkami psychicky traumatizovaných pacientů (včetně válečných veteránů traumatizovaných v boji a jejich druhotně traumatizovaných partnerů a dětí) a vím, že násilí ve všech svých podobách může vážně, někdy i nevratně, poškodit mysl, tělo, mozek, ducha i duši. Ale skutečnost, že válečně traumatizovanému typu posttraumatické stresové poruchy (PTSD) lze zcela předcházet – a zároveň je téměř nemožné ji vyléčit – činí preventivní práci nesmírně důležitou.
Pokud jde o bojovou posttraumatickou stresovou poruchu, unce prevence skutečně vydá za libru léku. Klíčovým preventivním opatřením je samozřejmě prosté odmítnutí vstupu do jakékoli organizace, jako je armáda, která se podílí na vražedném násilí. A křesťanské církve by měly a mohly být nápomocny v prevenci duši ničícího bojového typu posttraumatické stresové poruchy tím, že budou svým členům radit, aby se jednoduše drželi etického poselství nenásilného Ježíše a odmítali se podílet na vražedných profesích – což by samozřejmě nemělo být žádnou samozřejmostí, pokud si uvědomíme, čím se křesťanská církev řídila při aktivním nenásilném odporu proti zabíjení) v prvních třech stoletích své existence.
Zkušenost s násilím, ať už v roli oběti, nebo viktimizátora, může být pro duši a psychiku smrtelně nebezpečná a v rodinách (nebo ve společnosti) probíhá jako nakažlivá nemoc. Během své kariéry léčitele jsem léčil nespočetné množství lidí, kteří mě požádali o odbornou pomoc, abych zmírnil jejich citové utrpení.
Tragické je, že oběti těchto traumatických skutečností jsou až příliš často chybně diagnostikovány jako „duševní nemoc neznámé příčiny“ – ke škodě traumatizovaného pacienta, který pak bude nesprávně léčen koktejly neurotoxických psychoaktivních léků (které běžně poškozují mozek a jsou také návykové), spíše než soucitnou psychoterapií, která by se mohla léčebně vypořádat s kořeny traumatického stresu.
Často jsem se setkával s tím, že traumatický stres je v podstatě nakažlivý, protože se šíří napříč generacemi vojenských i nevojenských rodin – a to dokonce i ve třetí a čtvrté generaci po prvotním bojovém traumatu. A tuto nákazu zažili i dlouho trpící lidé, kteří přežili atomovou bombu v Hirošimě a Nagasaki, kteří si říkají „hibakuša“ a jejichž potomci dokonce trpí nemocemi z ozáření a traumatu. Posttraumatická stresová porucha vyvolaná bojem nevyhnutelně pronásleduje i potomky válečníků, kteří se podíleli na vražedné realitě války.