Josef Andres se narodil v březnu 1935 ve Stalingradu do smíšené česko-ruské rodiny. Jeho otec pocházel z Třebechovic pod Orebem, ale ve 20. letech odešel za prací do Sovětského svazu. V roce 1940 narukoval do Rudé armády, zatímco jeho manželka a pětiletý syn zůstali ve Stalingradu. V létě 1942 se snažili z města uprchnout před postupující frontou.

„Na tom nástupišti to byla hrůza hrůzoucí. Z Baku tam byly na levé straně navezené lodě s naftou, to všecko hořelo, protože to bombardovali. Máti mě vždycky hodila na zem, lehla si na mě, až se to odehrálo, tak zase vstala a říkala: ‚Zaplať pánbůh, že jsme naživu,‘“ vyprávěl Josef Andres pro projekt Paměť národa.

Dobytí Stalingradu mělo být součástí rozsáhlé německé ofenzivy na východní frontě, která začala už na jaře 1942.

„Cílem této ofenzivy bylo přetnout cestu, kterou do Sovětského svazu proudily přes Perský záliv a přes Írán dodávky spojenecké válečné pomoci. Armády Německa a jeho satelitů postupně obsadily povodí Donu a postoupil ke Stalingradu na Volze,“ vysvětluje Radiožurnálu historik Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu.

Do té doby úspěšný a rychlý postup wehrmachtu přes sovětské území se ale u Stalingradu zastavil.

„Sovětská strana začala soustřeďovat své zálohy a v listopadu potom pronikla přes postavení německých spojenců – Rumunů, Maďarů, Italů, kteří byli na křídlech německé 6. armády, která se snažila obsadit trosky zničeného města Stalingrad. Do 23. listopadu Sověti obklíčili 6. armádu a německé pokusy vyprostit ji v prosinci selhaly,“ dodává Jakl.

Bojovali i Češi

Do bojů zasáhli také Češi, a to na obou stranách fronty. Do wehrmachtu musel narukovat i Josef Nosiadek. Oblast Hlučínska, kde se narodil, totiž po Mnichovské dohodě připadla třetí říši a muži museli bojovat v německé armádě.

Josef Nosiadek byl na východní frontě dvakrát těžce zraněn, což mu nakonec zachránilo život.

„Přál jsem si přijít domů bez nohy, bez ruky, bez oka, to bych tenkrát bral. Tak to tam vypadalo, že si to nikdo nedovede představit. Nikdo! Ta zima. Čtyřicet stupňů tam bylo normální. A ještě k tomu hlad, jak je ten žaludek prázdnej. Ti chudáci. Měl jsem štěstí, že jsem před Stalingradem dostal kulku, a tam jsem se dostal ven,“ popisoval pro Paměť národa.

Německá armáda ztratila od srpna 1942 do února 1943 na 900 000 padlých, raněných nebo zajatých vojáků. Sovětské ztráty dosahovaly téměř 1,2 milionu lidí. Zatímco Němci přišli o zhruba 1500 tanků a 500 letadel, na sovětské straně to bylo přes 4300 tanků a téměř 3000 letadel.

„Je nutné si uvědomit, že zatímco sovětská strana mohla lidské ztráty velmi snadno nahrazovat z vlastních zdrojů, tak pro Německo, které tehdy už bylo pod soustavným tlakem spojeneckého letectva, bylo obtížné nahrazovat jak materiální, tak samozřejmě i lidské ztráty, protože Němci už neměli, kde brát,“ upozorňuje Jakl.

Bitva o Stalingrad skončila německou kapitulací 2. února 1943 a stala se předzvěstí definitivní porážky Německa.