S událostmi v Životicích je úzce spojena odbojová činnost jediné diverzní a sabotážní skupiny Zemské armády (Armia Krajowa, AK), která působila v dnešní české části Těšínska. Právě její ozbrojené střetnutí s příslušníky gestapa se pro nacisty stalo záminkou ke krvavé odplatě, jež postihla nevinné obyvatele Životic a okolních obcí.

Odpoledne 4. srpna 1944 přijela do Životic vyšetřovací skupina těšínského gestapa. Nejprve se zastavili v „horním“ hostinci u Henryka Mokrosze, večer pak odjeli do „dolní“ hospody Izydora Mokrosze, spojené podle zmínek svědků s posezením při alkoholu. Hostinec obklíčili partyzáni a vnikli dovnitř. Při ozbrojeném střetnutí, které probíhalo podle svědků skoro dvě hodiny, byli zastřeleni tři těšínští gestapáci Sponagel, Weiss a Gawlas, hostinský Izydor Mokrosz a na straně partyzánů Antoni Krótki „Kowal“.

V neděli 6. srpna 1944 gestapo v doprovodu četníků obklíčilo Životice a skoro v každém domě provedli prohlídku a u přítomných mužů požadovali, aby se prokázali potvrzením o zápisu do volkslisty (listina germánů). Každému, kdo takový průkaz nevlastnil, nařídili, aby se s nimi odebral k výslechu. Zadržení nebyli vyslýcháni, nebyl jim čten žádný rozsudek, odvedli je jen kousek od domu a vzápětí je zastřelili. Často ani nekontrolovali, zda zadržená osoba je v jejich seznamu; stačilo, že se nemohla prokázat volkslistou. Nebyly to tedy popravy ani podle říšskoněmeckého právního systému, nýbrž promyšlené vraždy. Smrtící střely přicházely k obětem zezadu. Někteří ze zadržených byli přímo nuceni k pokusu o útěk, jak o tom svědčí výpovědi svědků. Nikdo ze zavražděných se neúčastnil přepadení, ani o něm předem nevěděl, nikdo nebyl členem partyzánské skupiny ani s partyzány nespolupracoval, jak dokázalo mj. též vyšetřování gestapa v září a v říjnu 1944 po zatčení některých příslušníků skupiny. Je tedy zřejmé, že šlo o nacistickou odvetnou vyhlazovací akci, vedenou nikoliv snahou potrestat pachatele útoku, nýbrž pomstychtivostí a národnostní záští okupantů. Ještě v neděli večer byly oběti společně uloženy do hluboké jámy, zasypány vápnem a hrob byl zamaskován větvemi a drny.

Výsledkem tohoto běsnění bylo 36 mrtvých, z toho 8 Čechů a 28 Poláků. Dalších 31 lidí gestapo odvedlo do koncentračních táborů, odkud se vrátili jen čtyři. Nejmladšímu ze zastřelených nebylo ještě 17 let.

Několik týdnů po tragédii byli příbuzní obětí vyzvání k vyzvednutí úmrtních listů. Přetvářka německých úřadů zašla ve věci životických vražd až do krajnosti. Matriční záznamy bludovického obecního úřadu uvádějí jako příčinu smrti ve 25 případech náhlou srdeční smrt, v 7 případech srdeční mrtvici, ve 3 případech srdeční slabost a v 1 případě kombinovaně srdeční slabost i srdeční mrtvici.

Zdroj: Svědectví ze Životic, Mečislav Borák, Muzeum Těšínska 1999.

Po válce byly ostatky obětí masakru převezeny do Životic a uloženy do společného hrobu nevinných obětí. Nad hrobkou v roce 1949 vznikla pamětní socha od malíře a akademického sochaře Franciszeka Swidera z Karviné. K ní ještě v 80. letech minulého století přibyl památník a muzeum, kde se lze blíže seznámit s pohnutými dějinami protinacistického odboje na Těšínsku.  Správcem Památníku životické tragédie je Muzeum Těšínska. Podle vyjádření Moravskoslezského kraje (idnes.cz 19.1.2019) jsou provozní náklady vzhledem k malé návštěvnosti vysoké. Pokud kraj pro tyto prostory nenajde jiné využití nebo si je pod sebe nevezme obec, existence muzea je nejistá.