Archív značky pro: PAVEL J. HEJÁTKO

Zdánlivě nepostřehnutelný​ mučedník: K padesátinám Pavla J. Hejátka

30.9.2025

Existují umělci, jejichž hlas je slyšet i tehdy, když už dávno nezní. Existují jména, která z veřejného prostoru zmizí – a přesto na ně nelze zapomenout. Jsou vymazána, a přece přítomná. Odsunutá do ticha, které křičí. Jedním z těchto jmen je Pavel J. Hejátko.

Dnes, 30. září 2025, slaví padesát let.

 

Oficiálně jej téměř nikdo nepřipomene. Ve veřejnoprávních ani v alternativních (snad na pár výjimek, ostatně uvidíme) médiích neproběhne gratulace, žádné kulturní rubriky ho nezařadí do „významných výročí“. Přesto je to výročí, které nelze přejít bez povšimnutí. Protože právě až ona absurdně trapná ignorace je to, co dlouhodobě obklopuje jeho jméno – a zároveň to, co z něj činí jeden z nejvýraznějších symbolů současné české společnosti.

Hejátko je básník, písničkář, publicista. Ale i tyto škatulky zde selhávají. Jeho tvorba nepodléhá žánru ani době. Je hluboce osobní a současně „meziřádkově​“ politická. Křehká a nesmlouvavá. Zraňuje – a zároveň léčí. V textech Pavla J. Hejátka se spojují dva proudy: zápas jednotlivce se sebou samým a střet člověka s nelítostným světem. Jsou o konfrontaci bezvýznamnosti života v novodobé totalitě​. Hejátkova hudba i slova zní z přímého pohledu do středu vřavy.

Jeho poslední album Eden nedohleden, vydané loni, se stalo artefaktem. Deska, která zmizela během několika týdnů, dnes koluje mezi posluchači jako posvátný dokument. Nikoli jen coby rarita sběratelů, ale pro sílu, s níž vypráví. Je to svědectví – o stavu duše i společnosti, o ztrátě smyslu, o hledání světla ve světě, kde už žádné nemá svítit. A přesto svítí.

Právě touto deskou Hejátko stvrdil svou pozici vně i mimo kulturní scénu. Nebyl pozván do debat, nikdo jej nezval do pořadů, deska nebyla nikde propagována. A přesto o ní skoro všichni vědí. Mlčení, které kolem ní vzniklo, nebylo náhodné. Nebylo ani nevědomé. Bylo systematické a výsost​ně záměrné!

Hejátko dnes žije pod neformálním, o to však účinnějším zákazem. Říká se tomu „absolutní vymlčení“ – není nijak vyhlášeno, ale přesto funguje s naprostou precizností. Primárně na principu celospolečenské autocenzury. Jeho jméno nevyslovujete, pokud nechcete být označeni jako potenciální zájmová osoba. Jeho hudbu nikde nesdílíte, pokud nechcete přijít o zaměstnání. Jeho texty necitujete, pokud nechcete, aby vám přišlo trestní oznámení. Hejátko je vyloučen, ale ne umlčen.

A čím, že se provinil? Vlastně ničím. Jen neuhnul. Nepřizpůsobil se. Desítky let mluvil nahlas a na rovinu. Zastal se těch, které jiní odepsali. Odmítl kolektivní jazyk, kolektivní pravdu, kolektivní zbabělost. A krutě za to zaplatil. Opakovanými výslechy. Soudy. Vězením. Zničeným zdravím. A především – tichou likvidací veřejné existence.

Ale právě v tom je podstata jeho síly. V tom, že z něj nevznikla ikona, ale svědek. Ne symbol, ale člověk. Není obklopen aureolou, ale posvátným a důstojným bytím. Nechce obdiv – touží po procitnutí zbývajících…

Hejátko nestojí proti systému jako revolucionář. Nestojí na barikádě. Nestojí vůbec. Když je mu nejlépe, dokáže​ sedět – někde na kraji, s kytarou, s jeho typickým basbarytonem, který unese jen tolik, kolik je třeba říct. Ne víc. Ne míň. A právě proto proniká hlouběji než hlasy, které dnes tolik​ křičí do mikrofonů.

Jeho padesátiny nejsou připomínkou jednoho života, ale lakmusovým papírkem stavu naší demokracie. Jakou cenu má dnes slovo? Jakou váhu má odvaha? A kolik jí je třeba k tomu, aby člověk zůstal pravdivý – i za cenu, že přestane být viditelný?

Pavel J. Hejátko dnes slaví. Ale není to oslava. Je to trpká připomínka našeho selhání a zrcadlo nastavené každému, kdo se nebojí alespoň podívat. A také výzva. Umění, které nezradí samo sebe, nezmizí – ani když se ho pokusíte bez obřadu pohřbít.

Jeho jméno je synonymem všech, kteří se odmítají smířit s pohodlnou lhostejností. Jeho hlas zní i přes všechny nánosy dehonestací, zesměšňování až po vymazání dál. Třeba ne z jevišť, ne z rádií, ne z obrazovek. Ale z duší těch, kdo nezapomněli, že statečnost​ je forma pravdy – a pravda je vždycky nepohodlná.

Evka Pařízková

Pavel J. H*játko : ŽALUJI VÁS

Celý dopis si můžete poslechnout v audio verzi zde:

3.5.2025

(Otevřený dopis vládě, prezidentovi a celému režimu tzv. „liberální demokracie“)

Žaluji vás, že jste zneuctili sliby dané po listopadu 1989, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí – a místo toho jste předali moc nad národem byrokratickým monstrům, zahraničním zájmům a domácím kmotrům.

Žaluji vás, že jste Českou republiku proměnili v experimentální kolonii globalistických zájmů, kde už nezáleží na občanech, ale jen na plánech vašich nadnárodních sponzorů, bodech z Bruselu a aplausu v zahraničních médiích.

Žaluji vás, že jste zničili průmysl, prodali fabriky, zdevastovali podniky a z našich rukou udělali levnou pracovní sílu cizích firem.

Žaluji vás, že jste dopustili stav, kdy pracující člověk žije hůř než ten, kdo systém jen zneužívá — a ještě máte tu drzost tomu říkat spravedlnost.

Žaluji vás, že pohrdáte dělníky, seniory, řidiči, zdravotními sestrami, hasiči – těmi, kdo tahají tuto zemi na zádech – ale zato adorujete nevolené úředníky, marketéry a provládní aktivisty.

Žaluji vás, že jste z Prahy udělali stát ve státě – bublinu odtrženou od reality, kde rozhodují o životě lidí ti, kteří nikdy nepracovali (mimo kancelář).

Žaluji vás, že jste proměnili policii a armádu v nástroje ideologické kontroly, místo toho, aby chránily národ a jeho bezpečí.

Žaluji vás, že jste z justice udělali kastráta pravdy – kde spravedlnost určuje nálada médií, nikoli zákon.

Žaluji vás, že jste spojili politiku s mafií, ekonomiku s vydíráním a spravedlnost s pokrytectvím.

Žaluji vás, že jste promrhali naději generací a republiku rozkradli do poslední molekuly státní suverenity.

Žaluji vás, že jste zadlužili naše děti kvůli válkám cizích zemí a korupci vlastního vládnutí – nikoliv kvůli školám, nemocnicím nebo důstojnému stáří.

Žaluji vás, že legalizujete fašismus pod rouškou „liberálních hodnot“, zatímco umlčujete opozici, kriminalizujete svobodu slova a zavíráte lidi za názory.

Žaluji vás, že vaše spravedlnost je slepá jen tehdy, když se to hodí. Když krade oligarcha, je to „investice“. Když protestuje matka samoživitelka, je to „radikalismus“.

Žaluji vás, že jste naši zemi proměnili v montovnu, naši vlajku v hadr na schody eurokanceláří a náš jazyk v cizí přízvuk bez identity.

Žaluji vás, že jste pod záminkou „pomoci“ otevřeli brány masové migraci a ukrajinizaci společnosti, zatímco Češi třou bídu s nouzí a jsou cizinci ve vlastní zemi.

Žaluji vás, že zatímco vyhazujete miliardy na zbrojení, klimatické fantasmagorie a neziskové organizace, čeští důchodci se rozhodují, jestli si koupí léky, nebo jídlo.

Žaluji vás, že jste opustili nemocné, staré, postižené, duševně zlomené – a místo pomoci jim posíláte kontroly, exekuce a psychologickou likvidaci.

Žaluji vás, že naše děti se bojí budoucnosti, mladí utíkají do ciziny a starší nemají sílu protestovat – protože každý, kdo zvedne hlas, je označen za nepřítele a následně nějak perzekvován.

Žaluji vás, že jste z lidí udělali statistiky. Ze sebevražd grafy. Z bezdomovců rušivé elementy. Z obětí vašich rozhodnutí „chybné jednotky systému“.

Žaluji vás, že jste proměnili školství v ideologickou laboratoř, kde se děti neučí myslet, ale papouškovat – a z učitelů jste udělali propagandisty a cenzory.

Žaluji vás, že jste z médií udělali hlásné trouby režimu, které šíří strach, nenávist a propagandu – místo pravdy, diskuze a svobody.

Žaluji vás, že jste z kultury udělali grantovou žumpu, kde je umění nahrazeno ideologií, a morálka exhibicí dekadence.

Žaluji vás, že z mužů děláte zbabělce, z žen objekty, z dětí pokusné králíky. Z národa psychicky zlomené stádo.

Žaluji vás, že pohrdáte tvrdě a poctivě pracujícími lidmi, co tahají tuto zemi na zádech, zatímco vyznamenáváte politické kariéristy, servilní udavače a bezpáteřní hloupé fanatiky.

Žaluji vás, že jste spravedlnost proměnili v zbraň moci a cenzuru ve standard. Dnes už se nesoudí činy, ale myšlenky. Je zde nemálo politických vězňů odsouzených za prakticky totožné činy, za které odsuzoval lidi i vámi toliko opovrhovaný režim před rokem 1989.

Žaluji vás, že budujete digitální koncentrák – s ID, kamerami, sledováním a plánovanou kontrolou přes banky, účty a pohyb občanů.

Žaluji vás, že naše hranice jsou otevřené všemu cizímu a nepřátelskému – ale zavřené pro potřeby vlastních lidí.

Žaluji vás, že jste stvořili systém, kde se víc vyplatí lhát, mlčet a sloužit než mluvit pravdu a stát vzpřímeně.

Žaluji vás, že vyhrává ten, kdo má kontakty, granty a PR – a prohrává ten, kdo má pravdu, svědomí a odvahu.

Žaluji vás, že oslavujete „evropské hodnoty“, zatímco v České republice denně umírají lidé na samotu, chudobu a beznaděj.

Žaluji vás, že si dovolujete mluvit o „slušnosti“, když žijete ze lží, podvodů a arogance moci.

Žaluji vás, že jste nám vzali domov, jazyk, klid, víru v budoucnost – a nabídli místo toho digitální peklo, kde se občan měří jen podle užitečnosti, loajality a poslušnosti k systému.

Žaluji vás, že po vašem působení zůstane společnost fatálně rozdělená, nemocná, zchudlá a ponížená – a že za to všechno odmítáte nést odpovědnost.

Žaluji vás, že jediné, co umíte, je lhát, vyhrožovat, trestat, odebírat, umlčovat a svádět vinu na jiné.

Žaluji vás, že za vaší éry došlo k největšímu morálnímu, duchovnímu a civilizačnímu úpadku této země od roku 1939.

Žaluji vás, že tahle země, kterou jste slíbili chránit, je pod vaší správou zmrzačená, ponížená a vykradená – a že to jediní, kdo to skutečně cítí, jsou ti, kteří nemají žádnou moc.

Žaluji vás, že si myslíte, že to všechno projde. Možná nyní a možná ještě i pár desítek let, ale nebojte se, všeho do času.

Pavel J. Hejátko