Archív značky pro: Pávek
Budování kultu osobnosti započalo! Časopis Mateřídouška otiskl komiks s Petrem Pavlem ve formě ideologické propagandy z 50. let minulého století! Prezident Pavel je pracovitý, uděluje vyznamenání, milosti a má vlastní pero! Generálprezident se tak připojil k Zápotockému, Gottwaldovi a Stalinovi na stránkách časopisu pro nejmenší čtenáře! Budování kultu osobnosti započalo v ČR zostra ihned po nástupu Petra Pavla do funkce prezidenta, cílem je ideová indoktrinace dětí na 1. stupni základních škol úplně stejně, jako to nařizoval v 50. letech ministr školství Zdeněk Nejedlý!
Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi ZDE:
12.3.2023
Na sociálních sítích v ČR se o víkendu začala šířit neuvěřitelná informace o tom, jak se po nástupu Petra Pavla do funkce prezidenta začíná v Česku budovat kult jeho osobnosti. Redaktor Petr Kolář z MF Dnes totiž na Facebooku upozornil [1] na to, že časopis Mateřídouška otiskl neuvěřitelný propagandistický komiks s prezidentem Petrem Pavlem, který propaguje u nejmenších dětí jeho funkci, jeho pracovitost, pravomoci a vykresluje jej jako starostlivého a zodpovědného státníka. Postavičky Ludva a Edna dětem vypočítávají, kolik má prezident pravomocí, že uděluje vyznamenání, ale i milosti a že má obrovskou hromadu práce na celých 5 let a každý den po celou dobu bude tvrdě pracovat.
Děti mají prý panu prezidentovi napsat dopis, co by si přály a pan prezident vybere 5 nejlepších dopisů. Jejich autoři dostanou předplatné na Mateřídoušku na 1 rok zdarma a sběratelskou kartičku s podpisem pana prezidenta. Ne, opravdu není 1. Apríla a opravdu se nejedná o dezinformaci z dílny ruské propagandy, tento komiks opravdu je skutečný.
Pamětníci si jistě vzpomenou na obsahy Mateřídoušky v 50. letech minulého století. Časopis podle doktríny tehdejšího ministra školství Zdeňka Nejedlého publikoval propagandistické články na oslavu komunistických a sovětských hodnostářů pro oči nejmenších čtenářů. Články dětem představovaly třeba Antonína Zápotockého, pracovitého Klementa Gottwalda a v roce 1949 dokonce Josifa Stalina.
Kult osobnosti Petra Pavla v Mateřídoušce jako za Nejedlého počátkem 50. let
Kdo by si pomyslel, že Mateřídouška v roce 2023 pojede stejný kult osobnosti Petra Pavla, jako jela koncem 40. a počátkem 50. let pod dozorem Zdeňka Nejedlého. Kult osobnosti generálprezidenta Petra Pavla je pečlivě budovaný jako v 50. letech, cílem je vytvořit kult mezi mládeží a indoktrinovat nejmenší děti politickou uvědomělostí v útlém věku k neoliberalismu a tzv. západním hodnotám.
Formou komiksu se děti seznámí s pracovitostí prezidenta, s jeho pravomocemi a s vážeností jeho úřadu. Nelze si nevšimnout ani výjevu v komiksu, kde Petr Pavel podepisuje prezidentský slib, ale odmítá nabídnuté pero s tím, že má vlastní, což je samozřejmě narážka na Václava Klause a jeho pero, které si v roce 2011 odvezl v kapse saka ze státní návštěvy v Chile.
Návrat totality do ČR se vrací se vším všudy, s veškerými atributy z minulosti, o které jsme si mysleli, že se už nikdy nevrátí. Důvodem opakování minulosti je fenomén tzv. Ducha času “Zeitgeist” jako filosofický archetyp Georga Hegela. Národy mají podle Hegelovy teze značnou tendenci opakovat své historické návyky, zvyky a postupy, přestože v minulosti se ukázaly jako chybné nebo nežádoucí.
Hegel to neoznačoval za důsledek toho, že by národy zapomněly svoji minulost, ale za projev neidentifikovatelné vnější síly, která nutí národy činit ty samé a chybné kroky pořád dokola. A tuto sílu nazval Duchem času. Georg Friedrich Hegel nevědomky popsal funkci egregoru, což je non-fyzikální entita vzešlá z kolektivního vědomí národa. Ve skutečnosti je model Zeitgeist popisem projevu eugenického záření prostoru na populaci, která vlivem tohoto egregoru má tendenci opakovat pořád ty samé procesy z minulosti v pravidelných iteracích a opakováních.
Duch času, Zeitgeist, egregor… různá označení pro eugenické záření
Český národ má svůj vlastní a velice odporný egregor, který nutí národ neustále k životu v cizím mocenském područí. Častokrát jste asi slyšeli tu průpovídku, že Češi si neumí vládnout. To není správné a přesné. Češi si nechtějí sami vládnout! To je přesnější. Celá éra po roce 1989 je epizodickou tragédií na téma přechodu od nadvlády Moskvy k nadvládě Washingtonu a potažmo Bruselu.
Jakmile vzniklo Československo v roce 1918 jako první svobodozednářská republika na světě a prototyp pozdějšího Izraele, začal proces odchodu od nadvlády Habsburků k nadvládě lóží v Londýně a Paříži nad 1. Republikou. Tato nadvláda skončila 30. září 1938 v Mnichově. A mohli bychom jít dál do daleké minulosti, jak česká šlechta zoufale hledala v dávných staletích svého evropského, nikoliv českého panovníka a krále z řad zahraniční šlechty s cílem udělit českým zemím údajně evropsky hodnotný status.
Poslední čeští králové byli Přemyslovci, a tak skutečným Čechem byl podle všeho sv. Václav. Ne, není třeba to brát jako nadsázku, ono to opravdu tak vypadá i z pohledu historie. Kdy naposledy měl český národ vládu, která by od začátku až do konce byla pro-národní a skutečně vlastenecká a neusilovala o područí s nějakou cizí šlechtou, mocností nebo globalisty? Najednou si uvědomíme, že naše země nikdy v posledních stovkách a stovkách let takovou vládu nikdy neměla. A to není faktor náhody. To musí mít někde svůj původ. Je to egregor českého národa, který jej činí malým, ale ne velikostí, ale svým duchem.
Maličký národ ne rozlohou, ale svým duchem spoutaným děsivým egregorem, který národ uvrhá po staletí do touhy po životě v cizím konceptuálním područí
Maličký národ, jehož eugenický egregor nutí elity a veškeré politiky a reprezentace podřizovat národ cizím elitám, cizí zemím, cizím zájmům, cizím procesům řízení, cizím mocnostem a cizím hodnotám. A tak vidíme obrazy zla. Vidíme ne-českého premiéra se zkřiveným charakterem, jehož vládla za bílého dne okradla o 1 000 Kč v průměru každého důchodce za každý měsíc.
V zájmu Ukrajiny, v zájmu toho, aby vláda měla peníze jinam, třeba na ukrajinské uprchlíky. V zájmu ukrajinizace ČR a v zájmu přerodu ČR do neonacistického útvaru na základech banderismu. Vidíme šéfku parlamentu, jak lidem v důsledku drakonického zvyšování cen energií radí, aby si navlékli svetry a drželi huby a krok. A vidíme Národní muzeum a na něm banderovskou vlajku země, která už 9. rokem vede občanskou válku proti svému největšímu etniku na Ukrajině, proti Rusům.
Mohli bychom všechno svalit na politiky, ale pravda je taková, že většinová veřejnost proti této politice nic nedělá a nechce dělat. Každé další volby to potvrzují. A potvrdily to i volby prezidenta. V Česku už zase vládnou svazáci a rozhodují, co se může psát v časopisech pro děti. Ti samí svazáci budou brzy rozhodovat, co se naopak psát nesmí a co se bude blokovat na internetu, ve jménu zářných zítřků. A český lid tomu bránit nebude, protože s těmito procesy v zásadě souhlasí. A pokud s nimi nesouhlasí, nechává si to raději potají pro sebe a vládě nechává klid na práci.
Totalita přichází za dunivého ticha
Zase se to už vrací, už se zase kádruje, kdo smí do pořadu v televizi a kdo nesmí. Kdo smí do rádia a kdo nesmí. Komu otiskneme článek a komu neotiskneme. Kdo může z pozice starosty v Řeporyjích vyzývat k likvidacím lidí a nic se mu nestane, a kdo za obyčejnou demonstraci proti ukrajinské migraci jde do kriminálu za údajné šíření nenávisti.
Znovu jsou zpátky 50. léta a Mateřídouška nejmenším čtenářům indoktrinuje do hlaviček kult osobnosti generálprezidenta Pavla. Egregor českého národa znovu úřaduje, znovu budou Češi v důsledku své nečinnosti rýt ústy v zemi, až do krve. Nedá se tomu vyhnout, národ nemůže změnit své vlastní já, vlastní egregor poddanosti.
Jediné, co lze udělat, je sjednotit ty občany, kteří si uvědomují, kde je problém. Občas svolají hlasitou demonstraci v Praze a upozorní na stav ve společnosti, dají o sobě vědět. Ten problém národa ale není v politicích. Politici jsou jen odrazem charakteru národa. Problém je totiž v samotném národě, v jeho odevzdanosti, v jeho nečinnosti, v jeho lhostejnosti a v jeho touze po životě v područí, pod něčí nadvládou, kterou politici eufemisticky skrývají pod slovo “spojenectví“. Zní to lépe než “vazalství” nebo “područí“.
Každá totalita přichází do Čech za dunivého a hřímajícího ticha celého národa. To ticho burácí v kontrastu s vládou další junty, která se ujala moci nad ČR. Kolikátá už je to skvadra za několik staletí? Nikdo to už nepočítá. Máme jen jednu jistotu. Není to vláda, která by dělala politiku pro národ a ve prospěch národa. Je to jen další vláda, která za dunivého ticha většiny se dostala k moci a teď bude dělat nové pořádky a zbavovat se vnitřního nepřítele. A začíná to zostra – propagandistickou agitkou generálprezidenta v Mateřídoušce podle střihu výtisků z 50. let minulého století.
-VK-
Šéfredaktor AE News
Případ Romana Horkého: Totalita cení tesáky. Popřát Rusům k Vánocům je trestné? Nebo být svědkem odmítnutí Banderovců a neudat to? Už mu ruší koncerty! A policie „zkoumá“. A bude-li na Hradě Pávek…
MICHAL SEMÍN konstatuje, že stateční muži zvláště, pokud byli „z kultury“ to neměli lehké za žádné tyranie, a připomíná, že pokud se na Hrad dostane komunistický rozvědčík, vrátí se s ním tehdejší zlo ještě rychleji, než jsme tušili
Mezi lidmi, rozpoznávajícími v našem současném probruselském režimu totalitu nového střihu, se občas vede spor o to, jakému období z éry reálného socialismu se ta naše doba nejvíce podobá.
Rokům krátce po bratrské invazi? Nebo polovině let osmdesátých, kdy už začaly pukat ledy? Nebo naopak letům padesátým, tedy éře mimořádných represí, revolučního teroru a katanské naděje, že „zítra se bude tančit všude“?
Jakkoli platí, že každá analogie kulhá a míra politicky motivovaného násilí je ve srovnání s lety padesátými zatím nižší, převládající mentalitou a atmosférou bohužel platí třetí, ta nejméně příznivá varianta.
Jednou ze známek té doby byla zcela podvolená „umělecká fronta“. Samozřejmě – byli spisovatelé, malíři či herci, kteří rudou knížku neměli, a cenou za věrnost svému přesvědčení bylo vězení, zákaz činnosti či jiné formy postihu. Bylo by však chybou domnívat se, že všichni ostatní sloužili straně a vládě ze strachu z případného postihu. Mnozí z nich, dost možná většina, budovala domnělý nový, pokrokový svět z přesvědčení.
A právě tím se dnešní doba podobá té z před sedmdesáti roky. Objevit dnes divadelní představení, knihu či písničkáře, ironizující liberálně progresivistickou agitku, vyžaduje značné úsilí. Proto čest výjimkám (zdravím divadlo Kámen, Václava Vondrušku či Jorka), zvláště pak těm, kteří mají o co přijít. Dnes přednostně zakladateli a hlavní tváři kapely Kamelot, Romanu Horkému.
Před pár dny mu třebíčská policie oznámila, že na základě podání z pražské centrály bude vyšetřován za šíření extremismu. A čím že se ten náš sprostý podezřelý provinil? Tím, že popřál pravoslavným křesťanům, ať už jsou odkudkoli (tedy i z Ruska), krásné vánoční svátky a ukončení „toho nesmyslného konfliktu“? Nebo snad tím, že stál v záběru kamery ve chvíli, kdy jiný účastník trampské sleziny v Ketkovicích poděkoval těm, „kteří za nás prolévají krev v boji s banderovskými vrahy a bojují tak za nás, ale i budoucnost celé Evropy, budoucnost našich dětí a pravnuků, aby se hnědý mor už nešířil touto planetou?
Ať už platí kterákoli z variant, co je na nich trestného? I kdyby autor citovaného výroku porušil nějaký totalitní zákon (ale jaký!?), může být za něj popotahován někdo, kdo byl pouze jeho svědkem? A nesouvisí to nakonec s tím, že dva dny před potlachem hrál Roman Horký na předvolební autogramiádě Jaroslava Bašty?
Otázek plný ranec, rozumnou odpověď od papalášů naší bortící se demokratury však rozhodně nečekejme. Takže si odpovědět musíme sami: Roman Horký se stal terčem politicky motivovaného lynče, do kterého se v posledních hodinách zapojily kromě Novinek už i regionální Deník či bulvární Blesk.
Výsledek? Za jediný den dva zrušené koncerty! Trest má zatím ke zmíněným padesátým rokům daleko, ale kde je psáno, že již v blízké budoucnosti bychom si Roman za své vánoční přání či já za tuto svoji apologii nešli sednout? Copak jsme v předvolebních debatách neslyšeli Pávkova varovná slova, že se musíme začít proti „dezinformátorům“ účinně bránit?
Alespoň něčím si asi být jisti můžeme. Totiž že na rozdíl od vězně svědomí Jaroslava Bašty, slibujícího amnestii pachatelům verbálních trestných činů, se rozvědčík s novým krycím jménem Prezident s narušiteli nového Řádu párat nebude.
Jsme s tebou Romane