Ubývá hmyzu: bojujme, aby se budoucím generacím nezdál „normální“svět bez motýlů a bzučení včel

Celý článek si můžete poslechnout v audio verzi ZDE:

13.3.2023

Zdá se pravděpodobné, že děti našich dětí budou vyrůstat ve světě, kde bude hmyzu, ptáků a květin ještě méně než dnes, a budou to považovat za normální.

V roce 1962 vydala americká bioložka Rachel Carsonová knihu „Silent Spring“ (Mlčící jaro), v níž zdokumentovala a odsoudila dramatické důsledky masivního používání pesticidů na kolonie hmyzu. O šedesát let později bije na poplach výzkumník Dave Goulson se svou novou knihou „Terre silencieuse : empêcher l’extinction des insectes“ (Mlčící Země: Prevence vyhynutí hmyzu), která vyšla 8. února 2023 v nakladatelství Rouergue. Níže uvedený úryvek se zabývá fenoménem „posouvání referencí“, díky němuž se situace (v tomto případě pokles biodiverzity) jeví jako normální, i když tomu tak není.

Zajímavým aspektem poklesu biologické rozmanitosti je, že obvykle zůstává nepovšimnut. Existují důkazy, že nejen hmyz, ale i savci, ptáci, ryby, plazi a obojživelníci jsou dnes mnohem méně početní než před několika desetiletími, ale protože změna probíhá pomalu, je obtížné ji postřehnout. Ve vědeckých kruzích se dnes uznává, že všichni trpíme „syndromem posunuté reference“, což je fenomén, který nás nutí přijímat jako normální svět, v němž vyrůstáme, i když je velmi odlišný od toho, v němž vyrůstali naši rodiče. Vše nasvědčuje tomu, že my lidé jsme také velmi špatní v rozpoznávání postupných změn v průběhu života, napsal profesor biologie Dave Goulson pro The Conversation.

Výzkumníci z Imperial College London prokázali existenci těchto dvou souvisejících, ale odlišných jevů na základě rozhovorů s vesničany na venkově v Yorkshiru. Požádali je, aby vyjmenovali nejběžnější ptáky současnosti a ptáky, které vídali před dvaceti lety, a pak jejich odpovědi porovnali s velmi konkrétními údaji o ptácích, kteří se v té době skutečně hojně vyskytovali. Není překvapením, že starší lidé lépe pojmenovali ptáky, které znali před dvaceti lety. Vědci tomu říkají „generační amnézie“: mladší lidé z pochopitelných důvodů jednoduše nevědí, jaký byl svět předtím, než byli dost staří na to, aby ho sami vnímali.

Zajímavější je, že staří lidé si možná pamatovali ptáky, které často vídali před dvaceti lety, ale popisovali je podobně jako ptáky dnešní. Jejich nedokonalá paměť poskytovala hybrid mezi přesnou vzpomínkou a nedávným pozorováním, což vědci nazývají „osobní amnézií“. Naše paměť si s námi zahrává a bagatelizuje rozsah změn, které jsme pozorovali.

Mnoho lidí si samozřejmě všímá ptáků ve svém okolí, ale jen málokdo věnuje pozornost hmyzu. Jeden z aspektů úbytku hmyzu, který nás zaráží, byl nazván „efekt čelního skla“. Pro zajímavost, téměř každý starší padesáti let si pamatuje dobu, kdy po dlouhé letní jízdě bylo čelní sklo tak plné mrtvého hmyzu, že jste museli zastavit a vyčistit ho. Dnes jsou motoristé v západní Evropě a Severní Americe osvobozeni od povinnosti mýt čelní sklo. Zdá se nepravděpodobné, že by za to mohly jen aerodynamičtější linie moderních vozidel.

Mám starou knihu receptů na domácí víno a jeden z nich začíná: „Natrhejte dva galony prvosenek…“ Kdysi to muselo být běžné, ale za mě ne. Pro mě byly prvosenky vždycky spíše vzácné květiny, takže je pro mě opravdovým potěšením, když si jich můžu pár natrhat. Tento recept je důkazem toho, že kdysi byly květiny mnohem hojnější než dnes, ale už nežije nikdo, kdo by si to pamatoval.

Ačkoli jsem nezažil dobu, kdy bylo prvosenek hodně, vzpomínám si, že v 70. letech bylo motýlů mnohem více. Jsem si jistý, že za mého dětství byla hejna čejky chocholaté na venkově na denním pořádku a na jaře bylo všude slyšet nezaměnitelné volání kukačky. Děti nového tisíciletí vyrůstají ve světě, kde se motýli, čejky a kukačky staly vzácností. Po letní cestě autem je otec nikdy nepožádá, aby očistily přední sklo od rozdrceného hmyzu. Na základní škole určitě nikdy netráví polední přestávku tím, že by na hřišti sbírali do rukou kobylky, protože tam obvykle žádné nejsou. Ale stejně jako mně nechybí pole prvosenek lékařských, které jsem nikdy neviděl, nechybí tyto věci ani jim, protože je nezažili. „Normálnost“ se mění s každou generací.

Zdá se pravděpodobné, že děti našich dětí budou vyrůstat ve světě, kde bude hmyzu, ptáků a květin ještě méně než dnes, a budou to považovat za normální. Možná se v knihách nebo spíše na internetu dočtou, že ježci bývali velmi běžnými tvory, ale pravděpodobně nezažijí radost z toho, že by slyšely jednoho z nich čenichat pod živým plotem při hledání slimáků.

Nebude jim chybět záře pavích křídel, stejně jako dnešním americkým občanům nechybí hejna poštovních holubů, která byla tak hustá, že zatemnila oblohu. Možná se ve škole naučí, že na světě kdysi bývaly velké tropické korálové útesy plné fantastického a krásného života, ale tyto útesy budou dávno pryč a nebudou pro ně o nic skutečnější než mamuti nebo dinosauři.

Za posledních padesát let jsme dramaticky snížili počet divokých zvířat na Zemi. Mnoho druhů, které byly dříve běžné, se stalo vzácnými. Nemůžeme si být jisti, ale pokud se podíváme na různé studie prováděné v Evropě v různých obdobích na různých skupinách hmyzu, pravděpodobně jsme od roku 1970 přišli nejméně o 50 %, ne-li o více. A toto číslo může snadno dosáhnout 90 %. Za posledních 100 let se úbytek pravděpodobně zrychlil. V tomto ohledu se Severní Amerika neliší od Evropy tím, že její způsoby hospodaření jsou v podstatě podobné, ale mnohem méně jistě víme, co se děje jinde ve světě; může to být o něco lepší, nebo horší.

To, že je tak málo jisté, jak rychle hmyz ubývá, je děsivé, protože víme, že je mimo jiné nezbytný jako potrava, opylovač a recyklátor. Možná nejděsivější ze všeho je, že si téměř nikdo nevšiml, že by se něco změnilo. Dokonce i ti z nás, kteří pamatují sedmdesátá léta a zajímají se o přírodu, si nejsou schopni přesně vzpomenout, kolik motýlů nebo čmeláků bylo v našem dětství. Lidská paměť je nepřesná, zkreslená, vrtošivá; jak ukázal experiment obyvatel yorkshirské vesnice, každý má tendenci své vzpomínky korigovat.

Co na tom záleží, když zapomeneme, co tu bylo předtím, a když budoucí generace nebudou vědět, o co přicházejí? Možná je nakonec dobře, že se naše reference mění a my si zvykáme na novou normu, jinak by nám pukalo srdce při pomyšlení na to, co jsme ztratili. Fascinující studie založená na fotografiích rybářů, kteří se v letech 1950-2007 vraceli se svými úlovky z Key Westu na Floridě, ukázala, že průměrná velikost ryb klesla z 19,9 kg na 2,3 kg, a přesto se muži stále usmívali. Dnešní rybáři by asi byli smutní, kdyby věděli, o co přicházejí, ale nevědí to; nevědomost je skutečným požehnáním.

Na druhou stranu lze tvrdit, že bychom měli bojovat proti zapomnění a držet se pocitu ztráty, jak nejlépe umíme. Programy monitoringu volně žijících živočichů nám v tom pomáhají tím, že měří změny. Tím, že si dovolíme zapomenout, odsuzujeme budoucí generace k životu v nudném, ochuzeném světě, ochuzeném o zázrak a radost ze zpěvu ptáků, motýlů a bzučení včel.

Psali jsme:

• Mezinárodní svaz ochrany přírody varuje před rychlým úbytkem biologické rozmanitosti
• Německo má přijmout zákon o ochraně hmyzu a zákazu glyfosátu
• Čas na záchranu biologické rozmanitosti se krátí
• Znečištěné ovzduší způsobuje u včel nemoci
• Masivní vymírání hmyzu ohrožuje zásobování potravinami
• Za masové vymírání divokých zvířat může kapitalismus, ne lidstvo nebo spotřeba
• WWF: za posledních 40 let jsme zničili v průměru 60 % populace divokých zvířat

 

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

ZDROJ:ARGUMENT https://casopisargument.cz/?p=49023

Dočetli jste jeden z našich článků?
Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolný příspěvek, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování ! Volného blogu a také investicí do jeho budoucnosti.
Více o financování zdola se dozvíte http://ZDE: https://volnyblog.news/podporit-provoz-volny-blog-cz/