Někteří komentátoři znovu začínají mluvit o „hladkém“ či „měkkém“ přistání evropské ekonomiky. Rozumějme: Tím mají na mysli, že recese například u německého (ale i našeho) průmyslu vyšumí do ztracena.
Že se nepropíše do propadu HDP. Že ekonomika už brzy začne znovu růst. Skoro to v tento okamžik vypadá jako idylka.
Idylka to tak docela není a být nemůže proto, že k tomu, aby o idylku šlo a aby ekonomika opravdu p ředvedla „hladké přistání“, musely by do ní vlády a centrální banky přestat intervenovat; pak by se časem ekonomika zmátořila sama od sebe a skutečně by se z průmyslového útlumu vymanila. Nic však není vzdálenější pravdě než představa konce intervencí. A co je ještě horší než intervence? Nekonzistentní intervence.
Jde o to, že tvůrci hospodářské politiky provádějí opatření, která nejen že jsou chybná, ale ještě se popírají navzájem. Umím pochopit, pokud někdo razí třeba chybnou teorii a na jejím základě provádí chybné kroky – a dělá to soustavně. Je to rozhodně víc pochopitelné a do jisté míry i omluvitelné, než když tvůrci hospodářské politiky provádějí sérii opatření, která si vzájemně drtivě odporují.
Příklad jeden za všechny: Není to tak dávno, co česká vláda mohutně kritizovala celý distribuční řetězec, že výrazně zdražuje cukr. Nejvíc kritizovaní byli obchodníci, kteří si údajně přirazili k cukru příliš vysoké a „neetické“ marže. Jak zjistil NKÚ a jak věděli neindoktrinovaní ekonomové, ve skutečnosti nešlo o marže, ale o zdražení energií. Drahé energie totiž zdražily výrobu cukru, která je energeticky vysoce náročná. Pokud tedy měla vláda někoho vinit, pak nikoliv obchodníky, ale sama sebe, že zdražení energií dopustila. Ať tak či onak, vláda kritizovala zdražení cukru. O pár měsíců později je už situace přesně naruby. Vláda se rozhoduje zdražit cukr zdaněním. Ministerstvo zdravotnictví aktuálně hodlá prosadit novou spotřební daň ze slazených nealkoholických nápojů. Má jít o nový příjem do státního rozpočtu. A protože každé zvýšení daní je potřeba prodat veřejnosti pod nějakou bohulibou záminkou, zahalí se tato daň z cukru do slov o péče o zdraví, protože to prý povede ke snížení budoucích nákladů na léčbu obezity a dalších nemocí spojených s konzumací zbytečného cukru v nápojích. A kdo by stále pochyboval, zda opravdu jde o zdraví, a ne o touhu vlády získat víc peněz, je odbyt tvrzením, že nějakou formu daně na slazené nealkoholické nápoje zavedla padesátka zemí světa, včetně dvanácti členů Evropské unie. A když to dělají v zahraničí, tak je to zcela jistě důvod k tomu, abychom to dělali také.
Ponechme stranou fakt, že prevence a péče o zdraví je odpovědností každého jednotlivce, nikoliv vlády, kterou si jednotlivec volí; jde o to, že vládě nevadí nejprve vytvářet nesmyslné viníky drahého cukru, aby vzápětí tvrdila, že cukr je nezbytné zdražit. A to je ještě příklad relativně nevinný. Příkladů vzájemně si odporujících chaotických kroků je mnohem více. Jedním z nejhorších příkladů je přístup k důchodům:
Česká vláda tvrdí, že je nezbytné zvyšovat věk pro odchod do důchodu, protože jinak prý není možné ufinancovat důchody. Jinými slovy, vláda chce, aby lidé pracovali během života déle, tedy více, než pracují dnes. A současně s tím Evropa experimentuje se zaváděním čtyřdenního pracovního týdne. Podle průzkumu agentury Ipsos a společnosti Welcome to the jungle zveřejněného v březnu by si kratší pracovní týden chtělo v Česku vyzkoušet 70 % lidí. A vládní ekonomové běžně mluví o tom, že čtyřdenní pracovní týden je prý naše budoucnost, roboty údajně budou vytlačovat lidi z trhu práce, průmysl bude končit, protože průmyslové činnosti prý obstará za lidi umělá inteligence a lidé už prý nebudou muset tolik pracovat. Neboli vláda vychází z teze, že lidé by měli pracovat méně.
A teď si to ještě převeďme do praxe: Dnešní dvacátníci, třicátníci začnou testovat čtyřdenní pracovní týden, ale jejich rodiče si protáhnou věk pro odchod do důchodu. Neboli skorodůchodci budou vlastně financovat fyzicky nejzdatnější mladé lidi. A k tomu musíme připočítat, že živnostníci a drobní podnikatelé dnes ani neznají víkendy a pracují 7 dnů v týdnu, aby se uživili a poplatili daně. Tito lidé rozhodně nebudou ti, kteří přejdou na čtyřdenní pracovní týden; vzhledem k páteční pracovní morálce na státních úřadech státní úředníci v tomto režimu už prakticky jedou dnes.
Najednou tak tyto vzájemně si odporující kroky mají zcela jiný nádech: V podstatě jde o masívní přerozdělení od starých k mladým, od soukromého sektoru k veřejnému.
Za těchto okolností nemůžeme vnímat oficiální údaje o HDP jinak než jen jako zcela fiktivní obraz ekonomiky.