Od legií po normalizaci. Dlouhý život Ludvíka Svobody

Generál a sedmý československý prezident Ludvík Svoboda se narodil v Hroznatíně na Českomoravské vysočině v roce 1895. Jelikož pocházel ze selské rodiny, vystudoval Zemskou zemědělskou školu a věnoval se i vinařství.

V roce 1915 byl odveden do rakousko-uherské armády. Na východní frontě ale přešel Svoboda ještě téhož roku do ruského zajetí a v roce 1916 se přihlásil do československých legií.

Zúčastnil se zásadních bojů u Zborova i u Bachmače a absolvoval celou cestu Sibiřskou magistrálou přes Spojené státy do Československa. Do vlasti se vrátil v hodnosti kapitána.

Po válce se Svoboda krátce vrátil na rodný statek, brzy byl ale znovu povolán kvůli událostem v Maďarsku a v armádě poté již zůstal. Ve 20. letech působil na Podkarpatské Rusi a poté na Vojenské akademii v Hranicích. V roce 1938 vedl mobilizovaný prapor v Kounicích u Brna. Po obsazení republiky ubytoval Svoboda ve svém domě v Kroměříži dvě rodiny vyhnané z pohraničí.

Po 15. březnu 1939 byl penzionován a dostal nabídku stát se správcem octárny v Bzenci. Svoboda se ale zapojil do organizování domácího odboje v Kroměříži. V červnu 1939 přešel ilegálně do Polska. V té době patřil mezi nejstarší a nejzkušenější důstojníky, kteří se k odchodu odhodlali. Velel vojenskému táboru v Krakově, přes který přecházelo do zahraničí mnoho československých vojáků.

Po porážce Polska ustoupil Svoboda se skupinou více než 700 vojáků a důstojníků do Sovětského svazu. Ústup byl předem vyjednán a vojáci přešli beze zbraní. V Sovětském svazu byli internováni, ale za důstojných podmínek.

Z Buzuluku do Prahy

Svoboda vyjednával s tehdy neutrálním Sovětským svazem a podařilo se mu vypravit celkem 12 transportů vojáků do zemí, které bojovaly s nacistickým Německem. Po napadení Sovětského svazu se podílel Svoboda na dohodě se SSSR a organizoval samostatnou československou vojenskou jednotku. V jednotce mohli být kromě Čechů, Slováků a Rusínů i němečtí či maďarští antifašisté a (navzdory řádu československé armády) i ženy.

V hodnosti plukovníka velel Svoboda československému praporu v bitvě u Sokolova. Po osvobození Kyjeva, na němž se Svobodův prapor významně podílel, získal hodnost brigádního generála. Po neúspěšném začátku karpatsko-dukelské operace vyměnil na rozkaz maršála Koněva v čele 1. čsl. armádního sboru generála Kratochvíla. Sbor zesílený o Volyňské Čechy se v bojích vyznamenal.

Když v dubnu 1945 jmenoval prezident Beneš novou tzv. Košickou vládu, nabídl Svobodovi jako nestraníkovi post ministra obrany.

Svobodova žena Irena v protektorátu pomáhala přecházet vojákům a později u sebe ukrývala parašutisty. Po odhalení v listopadu 1941 gestapem se jí podařilo i s dcerou ukrývat až do konce války. Svobodův syn Miroslav ale zahynul v koncentračním táboře Mauthausen.

Gottwaldův ministr

Poválečná armáda byla budována na základě všech složek domácího i zahraničního odboje. Postupně v ní ale získávali na vlivu politicky dosazovaní představitelé. V únoru 1948 zůstala armáda podle rozhodnutí Svobody i prezidenta Beneše neutrální. Svoboda nepatřil mezi ministry, kteří podali demisi a de facto tak podpořil komunistický převrat. V říjnu 1948 vstoupil přímo do komunistické strany. Nesl také spoluzodpovědnost za první čistky v řadách důstojnického sboru.

Svobodu však přesto vnímali komunisté jako nespolehlivého a váhajícího. Podporu ztrácel také ze strany Sovětského svazu. V roce 1950 jej proto z postu ministra odvolali a nahradili loajálním Gottwaldovým zetěm Alexejem Čepičkou. O dva roky později dokonce Svobodu zatkli v souvislosti s procesem Rudolfa Slánského. Na intervenci Moskvy byl ale propuštěn a dán do důchodu.

Po uvolnění poměrů v polovině padesátých let byl ale rehabilitován a stal se náčelníkem Vojenské akademie Klementa Gottwalda. Svoboda se pak angažoval ve snaze o rehabilitaci neprávem perzekvovaných vojáků. Často besedoval s mládeží o druhé světové válce a sepsal dvě knihy pamětí.

Národ by mě musel vyhnat…

Během Pražského jara byl v březnu 1968 na návrh Alexandra Dubčeka zvolen prezidentem ČSSR. Krátce po svém zvolení jmenoval novou převážně reformní vládu. Svojí autoritou podporoval Dubčeka, přímý vliv na politiku ale příliš neměl.

Po okupaci Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 Svoboda intervenci jednoznačně odsoudil. Protestoval proti únosu československých představitelů do Moskvy a odmítl nový stav legalizovat. Odmítl také jmenovat navrhovanou kolaborantskou vládu v čele s Aloisem Indrou. Doslova prý prohlásil „To co mi tady navrhujete, udělat nemohu a nikdy neudělám. Kdybych něco takového udělal, národ by mě musel vyhnat z tohoto Hradu jako prašivého psa!“

Svoboda odletěl do Moskvy, kde si vynutil ukončení internace československých představitelů v čele s Dubčekem a jejich zapojení do delegace. Podařilo se mu tak obnovit legální vedení strany a státu z doby před intervencí.

Spolu se všemi členy delegace vyjma Františka Kriegla ale podepsal Sověty diktované Moskevské protokoly, které de facto znamenaly popření reformní linie Pražského jara a akceptovaly invazi jako bratskou pomoc SSSR. Svoboda se však alespoň postavil za Kriegla, když odmítl z Moskvy odletět bez něj.

Normalizační prezident

Svoboda nebyl schopen nastupující normalizaci čelit. Podpořil dokonce volbu Gustava Husáka do funkce prvního tajemníka. Husáka vnímal jako racionálního a energického politika (a bývalého umírněného stoupence reforem), který bude v dané situaci potřeba. Zároveň sázel na jeho zkušenost z 50. let, kdy byl Husák vězněn, s tím, že nepřipustí opakování podobných procesů.

Husák však Svobodu rychle odstavil na druhou kolej a prezident nedokázal vzdorovat normalizační likvidaci elit, ani novému nástupu cenzury. Zakázáno bylo dokonce nové vydání jeho vlastních pamětí.

Navzdory těmto událostem i mozkové příhodě ale obhajoval svůj post prezidenta a v roce 1973 byl znovuzvolen. Opakované vážné zdravotní problémy ale vedly k tomu, že ve funkci předčasně skončil v roce 1975. Jeho nástupcem se stal architekt normalizace Husák.

Zbytek života dožil po boku své ženy Ireny v Praze na Břevnově. Svoboda je oceňován jako legionář za první světové války i jako (spolu)tvůrce československé armády v Sovětském svazu za druhé světové války. Kritici připomínají jeho angažmá v roce 1948 i podíl na normalizaci po roce 1968.