Beznaděj roste zatímco ázerbájdžánská blokáda Náhorního Karabachu vstupuje do třetího měsíce
Goris, jako poslední velká osada v Arménii před hranicí a cestou do Karabachu, se stal základnou pro obyvatele Náhorního Karabachu, kteří se nemohou vrátit do svých domovů. / Neil Hauer/bne IntelliNews
Napsal Neil Hauer v Goris 20. února 2023
Ospalé jihoarménské město Goris se málokdy ocitne v centru dění. Sedí uhnízděný uprostřed vysokých hor v nejjižnější arménské provincii Sjunik a jeho elegantní kamenné domy a široké centrální náměstí mají uvolněnou atmosféru místa, kde se jen zřídka odehrává něco důležitého.
Dnes ale město přitahuje přehlídku zahraničních návštěvníků: auta EU a OSN projíždějí v malých kolonách, ve větru vlají vlajky; Ruští mírotvorci v maskáčích a obrovských náklaďácích Kamaz jsou všudypřítomní; vedle nich několik stovek dalších civilistů, které potrhaná arménština s přízvukem trochu odlišuje od místních obyvatel – karabašských Arménů, kteří tu uvízli už na déle než dva měsíce, zatímco ázerbájdžánská blokáda Náhorního Karabachu pokračuje.
Po vítězství ve druhé karabašské válce v roce 2020, ve které získal zpět tři čtvrtiny území v držení neuznané Republiky Arcach (také známé jako Náhorní Karabach), Ázerbájdžán nadále usiloval o kontrolu nad zbytkem Karabachu.
Tyto snahy jen zesílily od doby, kdy Rusko, jehož mírové síly v Karabachu garantují dohodu o příměří z roku 2020, před rokem napadlo Ukrajinu, což je krok, který oslabil sílu a vliv Moskvy.
Zatímco většina kroků Ázerbájdžánu přišla ve formě vojenských ofenzív, Baku v prosinci zvolilo novou taktiku, která je méně drzá a méně pravděpodobně vzbudí mezinárodní rozhořčení. 11. prosince skupina ázerbájdžánských „ekoaktivistů“ zřídila protestní tábor u hlavního města Náhorního Karabachu Stěpanakert, čímž zablokovala jedinou cestu spojující enklávu s Arménií a vnějším světem.
Demonstranti napojení na ázerbájdžánskou vládu, zastavili veškerou dopravu z a do Karabachu, kromě pár ruských mírových jednotek a vozidel Červeného kříže. Výsledkem je nedostatek potravin, výpadky elektřiny a masová nezaměstnanost v Karabachu, protože život 100 000 obyvatel tohoto území se zastavil. Navzdory rostoucímu mezinárodnímu tlaku na znovuotevření silnice, Ázerbájdžán a jeho vůdce Ilham Alijev nevykazjí žádné známky, že by blokádu vbrzku ukončili.
Goris, jako poslední velká osada v Arménii před hranicí a cestou do Karabachu, se stala primárním svědkem tohoto dramatu. Mnoho hotelů ve městě je zaplněno karabašskými Armény, kteří byli v době uzavření silnice v Arménii a od té doby se nemohou dostat domů. Místní vláda podporovaná Jerevanem s nimi nakládá, jak nejlépe může.
„V Gorisu máme nyní více než 300 lidí z Karabachu,“ říká Karen Žabagirjanová, poradkyně starosty města. „Z těchto lidí je 60 dětí. Nyní navštěvují školu [v Gorisu], protože nikdo neví, jak dlouho tu budou muset být,“ říká.
Vláda zaplatila uvízlým Karabašanům, aby zůstali v místních hotelech tak dlouho, jak potřebují, říká Žabagirjanová. Zatímco ale přežívají, psychický tlak pramenící z jejich situace se neustále zhoršuje.
„Neustále se objevují nové problémy,“ říká Žabagirjanová. „Lidé onemocní, stýská se jim po svých blízkých. Nemohou je často ani kontaktovat, protože tam jsou výpadky proudu a telekomunikací. Nemohou takhle žít věčně,“ říká.
Scény na samotné blokádě hraničí s fraškou. Zatímco korespondent bne IntelliNews, stejně jako všichni ostatní v Arménii, nebyl schopen navštívit samotný protestní tábor, fotografie a videa takzvaných demonstrantů způsobují, že to vypadá spíše jako večírek než jakákoli opravdová akce.
‚Demonstranti‘ si libují ve fajnových podmínkách, s bohatým teplým jídlem a zásobami přivezenými z nedaleké Šuši, pod kontrolou Ázerbájdžánu; během nedávného mistrovství světa ve fotbale byly vztyčeny obrovské obrazovky, aby si ázerbájdžánští aktivisté užili zápasy. Po celou dobu se desítky tisíc karabašských arménských civilistů chvějí v potemnělých ulicích Stěpanakertu, jen pár kilometrů odtud.
Středobod vysídlení
Současná role centra pro vysídlené osoby je pro Goris smutně známá. Během války v roce 2020 bylo město zaplaveno karabašskými civilisty prchajícími před tamními boji – „nejméně 10 000 lidí [z Karabachu],“ uvádí Žabagirjanová, což je překvapivé číslo vzhledem k tomu, že populace Goris je pouze 20 000. „V důsledku toho jsme se již stali profesionály v péči o ně,“ říká se smutným úsměvem.
Venera a Oksana jsou dvě z nich. Obě ve svých 40 letech jsou nyní nájemkyněmi na dobu neurčitou v hotelu Mina, který se stal mini-Stěpanakertem na severním konci Gorisu. Obě uvízly v Arménii, když začala blokáda.
„Do Jerevanu jsem přijela na operaci štítné žlázy 12. prosince,“ říká Oksana a ukazuje na nedávnou jizvu na krku. „Když to bylo hotové, silnice už byla uzavřená. Jeli jsme dolů, abychom viděli, jestli se uvolní, ale jakmile jsme se dostali blízko [hranice], bylo jasné, že se do Stěpanakertu nedostaneme,“ říká.
Podobnou zkušenost měla i Venera, která odjela do hlavního města Arménie navštívit příbuzné. Nyní tráví dny nečinně v hotelu a čeká na vzácné okamžiky stabilního internetu a elektřiny v Karabachu, aby si popovídala se svou rodinou.
„Mluvíme téměř každý den,“ říká Venera. „Můj devítiletý syn je v naší vesnici Berdašen [východně od Stěpanakertu] a moje dcera ve Stěpanakertu – studuje tam univerzitu. Stres se stává nepředstavitelným – obchody zejí prázdnotou, už skoro dva měsíce nemají ovoce ani zeleninu. Můj syn mi říká: ‚Mami, už mě nebaví jíst jen grečku [pohanku].‘ Co mu můžu říct?“
Každého napadně ještě další faktor: Rusko. I když jsou to ázerbájdžánští demonstranti, kteří si postavili tábor na samotné silnici, 2000 ruských mírových sil se je nepokusilo odstranit. Přestože je dohoda o příměří z roku 2020 zavazuje zajistit volný průchod lidí a nákladu po silnici, sloužili moskevští vojáci jako tiší pomahači blokády, když vytvořili bariéry oddělující Ázerbájdžánce od jakéhokoli možného kontaktu s obklíčenými obyvateli Karabachu.
„Všichni chápeme, že Rusko neplní svůj mandát [jako garanta toho, že cesta zůstane otevřená],“ říká Žabagirjanová, poradkyně starosty Gorisu. „Silnice má být otevřená, ale zůstává uzavřená,“ říká.
Obě ženy jsou podobně rozpolcené v pohledu na roli Ruska.
„Bez Ruska bych tu teď nebyla,“ říká Oksana. „[Ázerbájdžánci] by přišli do Stěpanakertu [v roce 2020] a všechny nás zabili. Takže za to musíme být vděční, ale zároveň je tu teď pocit, že situace je jiná, než byla předtím.“
„Mám otázku: proč Rusové nemohou znovu otevřít silnici?“ ptá se Venera. „Proč nemohou ty mizery [demonstranty] odstranit z cesty? Je jich jen 40 nebo 50 – pro [Rusy] by to bylo velmi snadné, ale je to nějaký špinavý politický byznys,“ říká.
Psychický teror situace je nejtěžší. Nikdo neví, kdy se silnice znovu otevře – a jak dlouho bude trvat, než ji Ázerbájdžán prostě znovu uzavře. Venera přiznává, že to ovlivnilo myšlenky na budoucnost její rodiny v její vlasti.
„Můj manžel pracuje ve stavebnictví,“ říká Venera. „Kvůli blokádě je už týdny bez práce.“ I když se tam [do Karabachu] nějak dostanu, jak si najdu práci a uživím rodinu? Ázerbájdžán nás vystavuje čistému terorismu: blokuje naše jídlo a plyn, střílí do našich vesnic. Jedna věc je, že zažívám těžkosti – už jsem si na to zvykla. Ale jak mohu v těchto podmínkách vychovávat své děti?“
Oksana je naopak neochvějná.
„[Ázerbájdžán] to dělá proto, abychom my, lidé z Arcachu, Arcach opustili,“ říká. „Ale neopustíme! Jsem Arménka z Arcachu. Žili tam moji prarodiče, praprarodiče. Tohle je naše země! Naše kořeny jsou hluboké. Žila jsem tam, bydlím tam teď a budu tam žít i nadále. Ázerbájdžán nemá historii, takže tomu nerozumí,“ říká Oksana.
„Mají jen ropu,“ říká Venera. „To stačí, aby celý svět mlčel, zatímco nás škrtí. Protože silní mají vždy pravdu a peníze druhým zavírají ústa.“
Leave a Reply
Want to join the discussion?Feel free to contribute!